24. června 1947 pročesává zkušený americký letec Kenneth Arnold okolí hory Mount Rainier ve státě Washington. V lednu se tu zřítilo letadlo, za jehož nález je vyhlášena odměna 10 000 dolarů. Nebe je bez mraků a má spoustu času. Netuší, že se blíží k setkání s neznámem, které se zapíše do dějin. A také navždy poznamená jeho život.
Kolem třetí odpoledne Kenneth Arnold (1915–1984) své hledání vzdává a smiřuje se s tím, že mu sympatická odměna není souzena. Jenže osud, nebo náhoda, pro něj ten den mají ještě další plány. Všímá si několika objektů pohybujících se směrem k němu. V první chvíli si myslí, že to jsou husy, Jenže husy nelétají rychleji než vojenské stíhačky! Arnold si uvědomuje, že těles, která s ním sdílí vzdušný prostor, je celkem devět. A že ta bílá barva není husím peřím, nýbrž světlem odrážejícím se od lesklého metalického povrchu! Před jejich zmizením si je může důkladně prohlédnout a zapamatovat. Později jejich placatý, diskovitý tvar popisuje novináři Billu Bequetteovi (1917–2011). Arnold dá světu výjimečné svědectví a Bequette název, pod nímž to, co viděl, vejde ve známost: létající talíře!
Odkud přicházejí?
Arnold je obecně považován za velmi důvěryhodného svědka. Jde o schopného, zkušeného pilota, který často svými dovednostmi pomáhá při různých záchranných akcích. Zároveň je úspěšným byznysmenem provozujícím vlastní leteckou společnost. Vyslýchá jej vojenská policie i FBI a závěr zní jasně – Arnold je čestný muž se špičkovými pozorovacími schopnostmi, nemá důvod si vymýšlet žádné fantastické historky. Naopak, sám by si přál, aby celá událost měla racionální vysvětlení. Baví se s přáteli z řad pilotů, ti se jeho vyjádřením rovněž nesmějí. Sami totiž na nebi potkávají neznámé objekty. Nejvíce se spekuluje o tom, že by mohlo jít o armádní testy dosud neznámého typu raket či jiné vojenské techniky. Jenže Ministerstvo obrany mlčí a nikdo povolaný se ke kauze nevyjadřuje. Arnold je přesvědčen, že pokud o „talířích“ něco ví, má to sdělit. Protože především laická veřejnost je zneklidněná, a sám Arnold kvůli tomu zažívá hodně nepříjemností.
Peklo se otevírá
Kenneth Arnold mnohokrát přemýšlí, jestli si své svědectví raději neměl vzít s sebou do hrobu. Od prvního rozhovoru pro tisk nemá ani chvíli klidu. Například mu volá domů jeden kazatel a přesvědčuje jej, že objekty, které viděl, jsou poslové apokalypsy. Proto prý kněz začal připravovat své „ovečky“ na konec světa. Jindy Arnold sedí v kavárně a najednou se k němu přiřítí cizí žena, křičící: „To je ten chlap, co viděl Marťany!“ Poté vyběhne zase ven, s tím, že musí zachránit své děti. Situace se vymyká, Arnold se na každém kroku setkává buď s výrazným obdivem a přízní, nebo naopak s osočováním. V průběhu 60. let už ho celá mánie kolem něj natolik obtěžuje, že veškeré další žádosti médií o rozhovory odmítá.
Jeho příběh ještě nemá konec
Jedinou výjimku Kenneth Arnold učiní symbolicky 24. června 1977. Přesně 30 let od jeho slavného pozorování pořádá záhadologický časopis Fate v Chicagu 1. mezinárodní kongres UFO. Ve svém projevu Arnold vyjádří nespokojenost s tím, jak se k problematice neidentifikovatelných létajících objektů ve světě přistupuje. Není spokojen s tím, že on a stovky dalších pilotů v oblacích na sto procent „něco“ viděli, zodpovědně to nahlásili, a přesto jsou často jejich slova zpochybňována. „Potřebovali bychom asi tak 15 milionů svědků, aby se tím někdo začal doopravdy zabývat. To je snad vtip, ne? Přijde mi to neuvěřitelné. Víc neuvěřitelné, než létající talíře, lidé z Venuše nebo cokoliv podobného,“ zlobí se. Co by asi říkal na novodobý vývoj kolem problematiky UFO? Existenci tohoto fenoménu už potvrzují i nejvyšší političtí činitelé, byť se stále brání tomu, aby o něm smýšleli jako o Arnoldových „talířích“. Změní se jednou i toto?
Facebook
Twitter
RSS