Ošetřovatel, který do Myslbekova ateliéru přivádí koně jako předlohu pro svatováclavské sousoší nechce, aby si zvíře cestou umazalo ocas, a tak mu ho sváže do uzlu. Zapomene ho ovšem rozvázat. Umělec zvíře zvěční přesně tak, jak ho vidí před sebou.
Josef Václav Myslbek přichází na svět v Praze v revolučním roce 1848. Otcova živnost je malíř pokojů, a rodina tak nikdy nemá peněz nazbyt. Finanční tíseň je i důvod, proč mladý Myslbek v 15 letech zanechá školní docházky a začne pracovat. Živí se jako sazeč, ve volných chvílích ale raději škrtá tužkou po papíře.
Jeho dokonalých skic koní si povšimne i rodinný známý a přiměje Myslbekovy rodiče, aby svého syna poslali do dílny sochaře Tomáše Seidana (1830–1890).
Zdejší práce chlapci učaruje, a aby vybrousil své dovednosti k dokonalosti, vrátí se ke studiu, tentokrát už na Akademii výtvarných umění.
Jako živé
V dalších letech se Myslbek podílí na řadě významných projektů. Vytvoří například několik menších soch pro Národní divadlo. Práce na jednom z nejvýznamnějších stánků českého kulturního života je pro něj prací snů.
Myslbek je totiž nadšeným obdivovatelem české historie a stoupencem idejí národního obrození. I proto netrvá dlouho, než si otevře dveře mezi kulturní špičky.
„Dovedl byste mě zvěčnit?“ slýchává často. Vedle pomníků, medailí a náhrobků se tak vrhá i na tvorbu bust. Jakmile udělá první, stojí další zájemci ve frontě. Jeho busty jsou totiž mimořádně realistické, skoro jako živé.
Světce nechtěl
Myslbekovým vrcholným dílem a také tím, jehož výrobu provázelo nejvíce problémů, je bezpochyby jezdecké sousoší sv. Václava na pražském Václavském náměstí.
O tuto zakázku se musel nejprve poprat s Bohuslavem Schnirchem (1845–1901), neboť oba „zvítězili“ ve vypsané veřejné soutěži. Zatímco Schnirch pojal Václava jako světce, Myslbek zvolil netradiční podobu válečníka.
Právě jeho pomník je pak oficiálně odhalen v roce 1913, poslední ze čtyř soch v dolní části monumentu je ale na své místo usazena až dva roky po autorově smrti. Myslbek umírá 2. června 1922. Pohřben je na vyšehradském Slavíně.
(Zdroj: HISTORY revue)
