„Náhle cítím prudký otřes zespodu i ze strany, sklenice, láhve, talíře smeteny se stolů, mezi to řinkot skla, padání zástěn, omítky se stropu a rány praskajících zdí…,“ píše mamince Jan Letzel.
Ničivé zemětřesení, které v roce 1923 zasáhne Tokio, naštěstí přežije ve zdraví.
Náchodský rodák Jan Letzel (1880–1925) už od dětství touží cestovat. Během studií v Praze se podívá na Balkán a poté i do Egypta. V roce 1907 pak talentovaný architekt odjíždí do Japonska, kde stráví nejkrásnější roky života.
Postaví se na vlastní nohy
Začíná v Jokohamě, ve stavební kanceláři slezského Němce George De Lalanda (1872–1914). Díky svým schopnostem stoupá ve firemním žebříčku rychle nahoru, jenže brzy přichází rozčarování.
„Postupně se ukázalo, že De Lalande je duševně nemocný člověk, těžce zadlužený alkoholik,“ vysvětluje architekt a herec David Vávra, proč Letzel v roce 1909 firmu opustí.
Odjíždí do Tokia, kde si s Karlem Janem Horou, kolegou ze studií, zakládají vlastní ateliér. V roce 1913 se Hora rozhodně změnit zaměstnání a Letzel dál pracuje sám.
Podle jeho plánů vzniká například tokijská Univerzita Sofia, několik hotelů a především pak výstavní palác obchodní a průmyslové komory v Hirošimě, slavnostně otevřený v dubnu 1915.
Ozdobí město
„Srdcem tříposchoďového secesního paláce byla elipsovitá hala s točitým schodištěm pod barevně prosklenou kopulí pětipatrové věže. Letzel použil progresivní železobeton, vyzdívaný cihlami.
Byl to dům, který dokázal omámit a město zdobit,“ přibližuje jeho přednosti Vávra. Jako jedna ze dvou staveb v epicentru přežije 6. srpna 1945 výbuch atomové bomby Little Boy (Chlapeček), svržené Američany.
Dnes je torzo této budovy (známé jako Atomový dóm) zapsáno na seznamu UNESCO a zůstává tichým svědkem tehdejší jaderné apokalypsy.
Apokalypsu přežije
Na východ japonského ostrova Honšú udeří v září 1923 silné zemětřesení. Vyžádá si přes 100 000 obětí. Letzelovi se až na pár oděrek nic nestane. Všudypřítomná spoušť ho však silně zasáhne. O Vánocích 1923 se nadobro vrací do Československa.
Umírá – nemocný a opuštěný – o dva roky později v pražské léčebně pro duševně choré.
