Ohlušující exploze, zmatek, křik zraněných. Horší budíček si snad ani američtí námořníci z havajské základny Pearl Harbor neuměli představit. 7. prosince 1941 se jich dokáže útočícím Japoncům postavit na odpor jen hrstka.

Obrovská popularita u mužstva a úzké styky s císařskou rodinou. Díky tomu je admirál Isoroku Jamamoto (1884–1943) stále na špici a od počátku roku 1941 se zabývá plánem japonského útoku na americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havaji.

Dopodrobna studuje pár měsíců starý případ, kdy britská letadla, startující z letadlové lodě, podnikla noční útok na italskou flotilu, kotvící v Tarentu na jihu Apeninského poloostrova. Italy bylo třeba vyšachovat z operací ve Středozemním moři – a povedlo se.

Šlo o první akci svého druhu v dějinách válčení. Tu druhou úspěšně provedou Japonci…

Důležité objekty minou

Bez vyhlášení války se vrhají na Pearl Harbor jako supi na mršinu. Ve dvou vlnách proti základně startuje 353 letadel. Účinek jejich bomb na pacifickou flotilu je zničující, i když ne v takové míře, v jaké by si útočníci zřejmě přáli.

V Pearl Harboru v tu chvíli nekotví žádné americké letadlové lodě a při útoku nejsou zničeny ani důležité pozemní objekty (sklady munice, suché doky, palivové nádrže).

Štěstí v neštěstí

To by mohla vyřešit třetí vlna útoku, ale velitel operace, admirál Čúiči Nagumo (1887–1944), k ní kvůli riziku zvýšených ztrát i změně počasí nedává souhlas. Jamamoto mu zprvu dává za pravdu, později svého rozhodnutí hořce lituje.

O tom, jaké štěstí v neštěstí v Pearl Harboru 7. prosince 1941 měli, je přesvědčen i americký admirál Chester Nimitz (1885–1966): „Kdyby se Japonci k třetímu úderu odhodlali, prodloužilo by to válku o dva roky.“