O lidské historii rozhodovali mnohdy válečníci. Někteří z nich přitom svými bojovými schopnostmi a taktikou vynikli natolik, že se do ní sami nesmazatelně zapsali.

Římští legionáři

Doba: 400 př. n. l. – 400 n. l.

Nebojácní a ukáznění vojáci

Základní vojenskou jednotkou starověkého Říma byla tzv. legie. Tvořilo ji 5500–6 000 mužů, kteří se dělili do 10 kohort. Každá kohorta pak měla 3 manipuly, dělené na dvě centurie po 80 až 100 mužích.

Většina vojáků byli pěšáci, jezdců měla každá legie jen kolem 120 (měli spíše výzvědnou úlohu). Za vojenskými úspěchy Římské říše pak stála především ukázněnost, výcvik a výzbroj vojáků, stejně jako efektivnost a flexibilita celé armády.

Každodenní tvrdé pochody

Do římské armády se mohli hlásit pouze bezúhonní římští občané, kteří ještě nedosáhli 45 let a byli alespoň 170 cm vysocí. Jejich služba pak měla trvat 25 let. Trénink vojáků byl, pochopitelně mimo jiné, založen na fyzické přípravě.

Zdatnost legionářů byla opravdu důležitá, proto denně museli s 30kg zátěží ujít 30 kilometrů, a to během 5 hodin! K dalším složkám výcviku patřil nácvik boje a budování opevnění. Legionáři měli také na starosti opravu a údržbu táborů nebo budování silnic.

První vojenské boty

Vojenská taktika Římanů vypadala následovně. Nejprve byly do masy nepřátel vrženy oštěpy, aby co nejvíce protivníků zranily či jinak paralyzovaly. Poté každý římský voják vytáhl svůj krátký meč (gladius) a jím se snažil co nejvíce nepřátel dobít.

Sám se přitom chránil dřevěným štítem. Na sobě římští vojáci nosili nejprve chráněnou vestu, později lamelový pancíř. Jejich hlavu zakrývala přilba (galea), která nejenže absorbovala údery svrchu, ale také ze strany chránila obličej.

Své těžké sandály (caligae) si vojáci v zimním počasí vyplňovali vlnou nebo kožešinou. Tyto boty se také prakticky staly první ryze vojenskou obuví.

Vikinští válečníci

Doba: 8. – 11. století

Zrozeni pro válku

Vikingové byli pro boj vychováváni už od malička, válka totiž pro ně byla nezbytností. A vrhali se do ní opravdu s nadšením.

Možná i proto, že podle mýtů bylo těm, kdo zemřou v boji, přislíbeno, že budou za doprovodu krásných valkýr dovedeni do síně boha Ódina Valhally, aby zde mohli trénovat na poslední bitvu, tzv. ragnarök.

Protože ale do Valhally, jak již bylo uvedeno, mohli pouze muži padlí v boji, nechávali se často i staří bojovníci na smrtelné posteli propíchnout nebo poranit kopím.

Síla a hbitost

Severští bojovníci vynikali především v práci se zbraní. Dovedli je totiž stejně dobře ovládat oběma rukama a často nepřátele mátli tím, že si je přehazovali z jedné ruky do druhé.

Vikingové také excelovali svou silou, vždyť třeba dokázali kopím probodnout štít protivníka! Svůj vlastní, kruhový štít pak používali k obraně i útoku. Nejprve vyrazili soupeři zbraň z ruky a pak ho hranou štítu srazili k zemi.

Při boji s mečem bodali nepřítele především do ramen, loktů nebo kolen. Vikingové většinou útočili ve formacích, kdy na hrotu stáli ti nejlepší bojovníci. Pak často bojovali ve dvojicích, aby se vzájemně kryli.

Helmy bez rohů

Vikingové nenosili žádnou uniformu. Během bitvy na sobě mívali krátký kožený kabát a pod ním vlněnou nebo lněnou tuniku. Boty si vyráběli z kozí nebo telecí kůže. Dali se ale rozpoznat podle své helmy, která ovšem, oproti dnešním představám, byla bez rohů!

Křižáci

Doba: 11. – 13. století

Odpuštění všech hříchů

Když papež Urban II. (hlavou katolické církve byl v letech 1088 až 1099) inicioval první křížovou výpravu, získal si vojáky slibem, že jim budou odpuštěny všechny jejich hříchy. Tato naděje pak vojsko hnala kupředu.

Meče jako palice

Křižáci se dali snadno rozpoznat podle bílého pláště, kterému dominoval červený kříž a který také ve Svaté zemi chránil vojákovu kovovou zbroj před horkým sluncem. Na hlavě křižáci mívali kbelcovou helmu, která jim chránila i obličej a krk.

Na sobě nosili zprvu drátěnou košili, později plátovou zbroj. Co se týče zbraní, nejčastěji a nejraději používali meč. Protože ale nebyl vždy ostrý, často se používal i jako palice.

Typický dračí štít ve tvaru mandle si vojáci připevňovali na záda, aby jim během dlouhých cest nepřekážel.

Vznik rytířských řádů

Křížové výpravy přispěly ke vzniku několika rytířských řádů, tedy řeholních organizací tvořených mnichy-rytíři. Jako první byl přitom založen řád maltézských rytířů, jehož hlavním posláním byla zdravotní péče o křesťanské poutníky putující do Palestiny.

Chudí rytíři Krista

Nedá se opomenout ani řád templářů, který vznikl jako vojenský útvar spadající pouze pod papeže. Postupem času se dokonce stal mezi rytířskými řády jedním z nejmocnějších a proslul svými čtvercovými výpady.

Ty spočívaly v tom, že nejprve těžká jízda nečekaně udeřila na nepřátelskou armádu a drtivě zasáhla její mezery. Tím připravila pozici pro pěchotu.

Samurajové

Doba: 12. – 19. století

Vymahači daní i písaři

Samurajská tradice vznikla v Japonsku v době, kdy si šlechtické rodiny začaly najímat podřízené na hlídání majetku a vymáhání daní. Muži, vykonávající tuto práci, pak pocházeli zejména z oblasti Kjóta.

Kromě bojového umění ovládali také kaligrafii, klasický čajový obřad nebo ikebanu (umění aranžování květin). Jejich duchovní cvičení spočívalo v šintoismu a zen buddhismu.

Ovládání meče i mysli

Samurajové nosili u boku dva meče – delší katanu a kratší wakizaši, a k boji s nimi byli trénováni již od dětských let. I když uměli bojovat i s jinými zbraněmi, jako lukem, kopím nebo střelnými zbraněmi, důležité pro ně bylo i umění boje beze zbraně.

Jejich hlavní devízou nicméně bylo dodržování přísných morálních pravidel vtělených do kodexu bušidó.

Sebevražda? Pro samuraje čest

Tito bojovníci svůj život často ukončovali rituální sebevraždou, kterou nazývali sepukku. Probíhala tak, že válečník poklekl, kratším mečem nebo dýkou se bodl do levé části břicha a řezal směrem doprava.

Děsivé bolesti, které prožíval, byly důkazem toho, že je opravdový muž. Po provedení rituálu se pak bodl do krku.

Někdy samurajové ve velkých bolestech umírali i několik hodin. Nejčastěji tuto formu smrti volili, když upadli do nepřátelského zajetí nebo když zemřel jejich pán.

Osmanští janičáři

Doba: 14. – 19. století

Nemuslimští vojáci

Tyto profesionální jednotky byly poprvé zformovány na popud sultána Murada I. (1326–1389). Netvořili je ale etničtí Turci, nýbrž vězni zajatí při úspěšných taženích (nejčastěji šlo o balkánské Slovany).

Jednalo se v podstatě o děti ve věku od 6 do 14 let, které byly vyvezeny ze své vlasti, aby byly vychovány pro boj. Po přijetí do armády se staly majetkem sultána a mohly fungovat i jako jeho osobní stráž.

Přísná pravidla a disciplína

Janičáři byli velice zruční a disciplinovaní bojovníci. Nejprve začínali jako lučištníci, ale brzy se zmodernizovali a stali se z nich excelentní střelci z palných zbraní. Na bojišti ovšem používali i meče.

Jejich hlavní výhodou byla rychlost, jakou dobývali pevnosti nebo dokázali překvapit nepřátelskou jízdu. Protože bojovali i na moři, kde stříleli na nepřátelské lodě, získali si pověst nejlepších bojových sil na světě.

Osmanská pozemní bojová taktika obecně spočívala v mohutném útoku jízdy. Pokud ta byla odražena, „nalákala“ nepřítele ke středu, který tvořila linie dělostřelectva a janičárů. Ti si pak už s protivníky poradili snadno.

Lehký oděv a výrazná pokrývka hlavy

Lehkost a flexibilitu na bojovém poli janičárům zajišťoval plstěný plášť, který nosili místo zbroje. Byli také jasně rozpoznatelní díky výrazné pokrývce hlavy. Ta údajně vzbuzovala v nepříteli strach již na dálku.

Polští husaři

Doba: 16. – 18. století

Elitní šlechta neznající kázeň

První husarský oddíl byl sestaven v roce 1503, za vlády Štefana Báthoryho (1576–1586), a tvořili ho polští a litevští šlechtici.

(Šlechta tehdy tvořila až 55 % obyvatelstva Polsko-litevské unie.) Šlechtici ale byli velmi neukáznění a velmi často popíjeli a loupili. Poslední husarská jednotka byla potom zrušena v roce 1775, po prvním dělení Polska. I přesto ještě našla později uplatnění, u napoleonské armády.

Vsázeli na jednoduchou taktiku

Na bojišti byla taktika husarů velice jednoduchá: přejeli střed nepřítele, přičemž lehká jízda tlačila protivníkova křídla dovnitř. Co se týče zbraní, používali se hlavně šavle a jezdecký palaš. Šavle sloužily k sekání, palašem se do nepřátel bodalo.

Šermířský styl přitom husaři převzali zejména od kozáků, Tatarů a Turků. Kromě toho ovládali pistole, bojová kladiva nebo palcáty.

Zastrašování peřím

Husary v boji chránilo lehké brnění. Peří, které nosili na zádech, vydávalo vrzavý zvuk a tím dokázalo vyplašit nepřátelské koně. Také je chránilo před tatarským lasem.

Švýcarská garda

Doba: 16. století – současnost

Revoluční čtvercová formace

Švýcarští válečníci vždy vynikali svojí schopností rychlého pohybu. Jakmile pak uviděli nepřítele, dokázali okamžitě zastavit a začít bojovat. A pokud měli problém postupovat, sestavili čtvercovou formaci, před kterou stáli střelci s kuší.

Po stranách byli vojáci s obouručními meči a rohy kryli střelci. Tato bojová taktika se Švýcarům nejen vyplatila v bitvě u Waterloo, ale znamenala i revoluci ve vojenství.

Ve službách papeže

Švýcarská garda také již několik století funguje jako osobní stráž papeže. Poprvé si ji ke své ochraně najal papež Sixtus IV. (hlavou církve byl v letech 1471 až 1474).

V boji ji potom poprvé využil jeho nástupce Inocence VIII. (1484–1492), a to proti milánskému vévodovi. Trvale garda papeže chrání od 16. století, kdy si nepřetržitou přítomnost dvousetčlenné posádky ve Vatikánu vyžádal papež Julius II. (1503–1513).

Jen pro vyvolené

V současnosti má švýcarská garda 110 mužů. Jejím příslušníkem se ale nemůže stát každý. Musí to být pouze svobodný katolický Švýcar ve věku 19–30 let a vyšší než 174 cm. Zároveň musí mít minimálně středoškolské nebo odborné vzdělání.

Zajímavostí je, že pokud se chce gardista oženit, musí být starší 25 let, mít v armádě odsloužené minimálně 3 roky a mít alespoň hodnost desátníka. Co se týče výzbroje, ta se s dobou pochopitelně měnila.

Dnes jsou vojáci kromě halapartny a meče, které mají spíše ceremoniální význam, vybaveni i moderními palnými zbraněmi (pistolí a armádní puškou). Každý člen armády velice dobře ovládá i boj beze zbraně.

Nepálští Gurkhové

Doba: 1815 – současnost

Proti Británii i za ni

Za britské království Gurkhové poprvé bojovali v roce 1815. Předtím naopak bojovali proti němu. A to natolik statečně, že Nepál uchránili před jeho nadvládou a pomohli mu zachovat si samostatnost.

Gurkhové byli vždy pověstní svými bojovými kvalitami, stejně jako odvahou, věrností, houževnatostí a přizpůsobivostí.

Bojovníci zahnutého nože

Ze zbraní, které Gurkhové používali, proslul zejména výrazně zakřivený nůž z temperované oceli zvaný kukri.  Byl až 38 cm dlouhý, 3 až 10 cm široký a měl kanálek na odvod krve. Jeho vražedná pověst zesílila během 2. světové války.

Když se totiž jedné noci Gurkhům podařilo tiše se připlížit k příslušníkům wehrmachtu, všechny je podřízli právě tímto zahnutým nožem. Jednoho muže přitom ušetřili, aby mohl o celé události informovat velitelství.

Do kopce s kamením

Gurkhové bojovali nejen v obou světových válkách (té první se jich zúčastnilo asi 250 000), ale také zabránili prvnímu vpádu muslimů na území Indie. Později válčili v Afghánistánu, Turecku nebo Kosovu.

Britské armádě jich nyní slouží asi 3500.  Než jsou přitom do ní přijati, musí složit testy z anglické gramatiky, matematiky a fyzické zdatnosti.

V rámci posledně jmenovaného testu pak musí například běžet do pětikilometrového kopce, a to s košem naloženým 25 kilogramy kamení.