Možná jste si už všimli, že existuje několik druhů s různým zabarvením. V supermarketu je většinou nedostanete, ale objevují se na trzích a můžete si je i sami vypěstovat.
My samozřejmě známe hlavně tu oranžovou a mnozí si pamatují i rodičovská nabádání: „Jez mrkvičku, je zdravá,“ která nám ji mnohdy znechutila skoro tak jako některé školní jídelny. Časem jsme ji většinou vzali na milost, protože bez mrkve prostě neuvaříte. A teď jsou tu ještě žluté, bílé a černé či fialové.

Kde se vzaly?
Možná tomu nebudete věřit, ale byly tady s námi po celá staletí a všechna tehdejší mrkev byla žlutá, bílá, červená nebo černá (někdy se jí říká fialová).
Důkazy o konzumaci mrkve se dají vysledovat do střední Asie okolo roku 1000 našeho letopočtu, ve středověku se už běžně pěstovala v Číně a ve velké části Evropy.
Jenže v 17. století holandští pěstitelé vypěstovali oranžovou, prý jako poctu Vilému Oranžskému, jenž vedl boj za nizozemskou nezávislost. A ta se stala tak populární, že se začala pěstovat po celém světě.
Samozřejmě dodnes šlechtitelé přicházejí s novými a novými odrůdami, ale oranžová už s námi zůstala a k ní se přidaly ty barevné.

V čem se mrkve liší?
Rozdíl je hlavně v obsahu rostlinných pigmentů. Zatímco u oranžových a červených kultivarů převládá vysoký obsah betakarotenu, tmavou barvu způsobují antokyany. Na barviva jsou nejchudší ty bílé, ale zato jsou ze všech nejsladší.

Ovlivňuje barva chuť?
Ano i ne. Odpověď je trochu složitější, protože každá odrůda je trochu jiná. Samozřejmě všechny chutnají především jako mrkev, ale jemné rozdíly mezi nimi jsou.
Závisí také na tom, zda se konzumuje mrkev syrová nebo vařená, protože vaření rozdíl v chuti poněkud stírá.
