Církev je nemá ráda. Cvičné bitvy plné ošklivých a mnohdy i smrtelných zranění považuje za hloupou zábavu. Vyhrožuje, že padlým mužům neposkytne řádný křesťanský pohřeb!

Trénink je základ. Rytíři mu věnují spoustu času. Musejí se udržovat ve formě, jinak by v bitevní vřavě neuspěli. Trénují s různými zbraněmi i soupeři a na nějakou tu „modřinu“ nehledí.

Vyhledávají cvičné střety, co nejvíce se podobající skutečné bitvě. Z toho důvodu se nejspíše v 11. století začínají organizovat tréninkové turnaje, které v podstatě nemají žádná pravidla.

Podívaná i pro děti

Krvavým hrátkám bez pravidel odzvoní až ve chvíli, kdy je kvůli vysokým ztrátám mužů i koní zakážou evropští panovníci. Rytířské turnaje jako takové ovšem nezmizí, projdou ale výraznou změnou. Z tvrdého a bezohledného tréninku se ve 13. století stává společenská událost.

Součástí velkolepé zábavy bývají vystoupení trubadúrů či kejklířů a mezi hosty nechybí ani vznešené dámy s dětmi. Hlavní část programu otevírají dovednostní disciplíny.

Rytíři se například snaží v trysku trefit hrotem svého dřevce do zavěšeného kroužku o průměru několika centimetrů.

Salvy smíchu pak vyvolává cvičení s panákem na otočném čepu, který v rozpažených „rukou“ drží štít a pytel s pískem. Jezdci musejí zasáhnout štít, aby figurínu roztočili.

Pokud si ale nedají pozor, skončí na zemi poté, co je ze sedla srazí právě pytel s pískem.

Bezpečnost především

Následně přichází na řadu boj, svázaný jasně stanovenými pravidly. Pomyslným vrcholem celého turnaje obvykle bývá duel rytířů na koni.

Oba jsou v brnění a vyzbrojeni dřevcem, na jehož hrot se z bezpečnostních důvodů nasazuje tříbodový nástavec, takzvaná korunka. Riziko úrazu snižuje i dřevěné hrazení (bariéra), oddělující duelanty.

Rytíři na sebe útočí zešikma, díky čemuž se jejich dřevce spíše zlomí, než aby protivníkovi vážně ublížily. Souboj mnohdy pokračuje na zemi poté, co je jeden z jezdců sražen z koně. Dřevec bojovníci nahradí sekerou, mečem nebo řemdihem.

Poražený si může sám určit výkupné. Mělo by odpovídat jeho postavení, aby si neutrhl ostudu. Běžně se ale stává, že nakonec nemusí zaplatit vůbec nic, protože vítěz se nároku na trofej vzdá…

(Zdroj: HISTORY revue)