Mrtvoly padají dolů jedna za druhou. Šachty kolem kostela, zasvěceného morovým patronům, pohlcují další těla jako nenasytná bestie. Vylidňují se celé pražské ulice. Pohřbívá se za městskými branami a už není kam…
Morové rány sužují české země i v 16. století. Mrtví přibývají geometrickou řadou, proto se roku 1558 pražská městská správa rozhodne k ráznému činu.
Od rytíře Viléma z Hradešína kupuje pozemky za městskými hradbami, na nichž se dříve nacházela osada Wolšany, a zřizuje zde morový hřbitov, který se i v dalším století rychle plní.
Při velké epidemii moru, která Prahu postihne v roce 1680, je sem pohřbeno přes 32 000 mrtvých. Dalších 12 000 zemřelých přinesou morové roky 1713–1714. Těla stále přibývají. Na sklonku 18. století už i tento hřbitov začíná být malý.
Stále málo prostoru
Habsburský císař Josef II. (1741–1790) proto v roce 1787 přikazuje, aby se původní morový hřbitov stal ústředním katolickým hřbitovem pro pražské čtvrt, ležící na pravém břehu Vltavy.
Úložiště obětí moru se mění na řádné pohřebiště a vzniká nový hřbitov s označením II. Jak se Praha rozrůstá, opět ale brzy nestačí.
Roku 1839 proto přibývá prostor dnešního hřbitova III., v roce 1862 hned dvě další místa k uložení ostatků – pohřebiště IV. a V. Tím ale rozšiřování Olšanských hřbitovů stále nekončí. Postupně se jejich počet vyšplhá až na deset.
Dnes jsou v celém areálu v různé podobě – v hrobkách, hrobech a urnách, kolumbáriích a rozptylových loukách – uloženy na dva miliony mrtvých a Olšanské hřbitovy se pyšní řadou stavebních dominant.
