Po německé okupaci zbytku českého území na jaře 1939 Hitler potřebuje vyslat do zahraničí jasný signál, že se vlastně nic vážného v srdci Evropy neděje.

Při výběru svého zástupce pro Protektorát Čechy a Morava proto alespoň zatím neshání žádného řezníka.

Do úvahy dokonce vezme i žádost prezidenta Emila Háchy (1872–1945), aby to hlavně nebyl sudetský Němec. 5. dubna 1939, dva týdny po svém jmenování, tak do Prahy přijíždí Konstantin von Neurath (1873–1956).

Respektovaný diplomat pochází ze šlechtické rodiny, za Výmarské republiky (Německo v letech 1918–1933) působil jako vyslanec v Dánsku, Itálii nebo Velké Británii. V následné Hitlerově garnituře sloužil několik let na pozici ministra zahraničí.

Je tedy náležitě kvalifikovaný, navíc na veřejnosti vystupuje vždy slušně a uhlazeně.

Mírný jen naoko

Neurath si získá pověst mírného zástupce okupačních sil, přesto je to právě on, kdo v protektorátu dohlíží na zavádění protižidovských Norimberských zákonů, uzavírání českých a moravských vysokých škol, potlačení studentských protestů, zastřelení devíti představitelů vysokoškolských spolků a odvlečení stovek studentů do koncentračních táborů.

Neurath rovněž začlení český průmysl do německého válečného hospodářství. To znamená, že Němci Čechy donutí k přijetí nevýhodných podmínek a pak tuzemské instituce ekonomicky vydrancují.

Čas na lekci

Neurathovi po celou dobu jeho působení v protektorátu dýchá na krk státní sekretář a šéf policie Karl Hermann Frank (1898–1946), který touží po jeho postu a pracuje na protektorově diskreditaci.

Sen se mu málem splní. „Hitler se rozzuřil a stěžoval si, že Češi si pletou shovívavost se slabostí. Považují Neuratha za laskavého starého pána a jeho dobrou vůli ztotožňují s hloupostí.

Bylo nutno dát Čechům tvrdou lekci,“ píše britský historik C. A. MacDonald k tomu, proč je Neurath v září 1941 zproštěn výkonu funkce protektora a odvolán zpět do Berlína.

Oficiálně se samozřejmě řeklo, že odchází na zdravotní dovolenou, nicméně škraloup to z něj nesmyje. Po válce Neurath stane před soudním tribunálem v Norimberku.

Po osmi letech vězení z celkového 15letého trestu je propuštěn na svobodu a dožije nedaleko Stuttgartu.

(Zdroj: HISTORY revue)