Pomalu se smráká. Husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova si při pohledu z Vítkova může blahořečit. Byl to totiž on, kdo před pár dny rozhodl o nutnosti vrch opevnit.

„Hned vedle šibenice nechal postavit dva sruby, které byly obehnány třemi příkopy a hliněnou zdí,“ informuje nás historik Libor Vykoupil. Strmý kopec se záhy stane jediným místem, kudy mohou do metropole proudit zásoby.

V červenci roku 1420 totiž k Praze přirazí 50 000 křižáků vedených Zikmundem Lucemburským, kteří město oblehnou. Římský král má naspěch a proto k vrchu ihned vyšle 7000 rakouských a míšeňských jezdců. 

Nemají šípy

S obránci Vítkova to vypadá špatně. 14. července 1420 krátce před západem slunce zavelí Heinrich z Isenburgu do útoku. Jezdcům sice trvá, než se vydrápou na vrchol kopce, nakonec se jim to ale daří.

Záhy se navíc dostanou přes příkopy a blíží se k srubům. 26 husitů a 3 ženy, kteří vrch hájí, se ocitá v nezáviděníhodné situaci. Nemají šípy ani prach do houfnic a tak po nepřátelích metají kameny. Křižáci si ale neohroženě razí cestu do dřevěných pevností.

Dokonce už dorážejí na husitského hejtmana. „I Žižka přišed tam byl by zabit, kdyby ho jeho lidé nebyli cepy vyrvali z rukou nepřátel,“ píše historik Vavřinec z Březové.

Spadnou ze skály

Křižáckého vojska se zmocňuje panika. Na jižní straně Vítkova se totiž zničehonic vynoří kněz s tyčí, na níž je zavěšená schrána se svátostí oltářní. Za ním za hlasitého zpěvu mašíruje padesát střelců, oddíl cepníků a po zuby ozbrojení sedláci.

Husitští hejtmani bránící metropoli si totiž povšimnou kritické situace na Vítkově a pošlou na vrch oddíl vojáků. Ten křižáky dokonale překvapí a zatlačí k příkrému severnímu srázu. „Velmi rychle prchali, chtějíce jeden druhého v běhu předstihnouti.

A za toho útoku nemohouce se udržeti, mnozí se zřítili z vysoké skály a zlámali si vaz,“ přibližuje nám další dění Vavřinec z Březové. Nečekaný obrat je dokonán. Zikmund je prohrou tak konsternovaný, že záhy od Prahy odtáhne.

(Foto: wikipedia.org, shutterstock.com)