V němém úžasu někteří padnou na kolena. Jiní s rukama zdviženýma k nebi nahlas vzývají Boha. Po dvouleté pouti, plné utrpení, křižácké vojsko 7. června 1099 poprvé spatří Jeruzalém a jeho mohutné hradby, které město obklopují svým prstencem.

„Podaří se nám ho dobýt?“ napadá při tom pohledu vůdce výpravy, dolnolotrinského vévodu Godefroye z Bouillonu (asi 1060–1100). Je zřejmé, že se obránci Jeruzaléma na nepřátelské obléhání dobře připravili.

Okolí města je zpustošené, zdroje vody zamořené mršinami, a to se zakrátko ukáže pro křižáky jako zásadní problém. Jediný objevený pramen na hoře Sion nedokáže třicetitisícové vojsko dostatečně zásobit…

Monstra na kolech

„Obklíčit!“ přikazují přesto křesťanští velitelé a Jeruzalém se brzy nachází neprodyšně uzavřený před okolním světem. Ještě předtím však velitel posádky ve městě vyhnal z jeho bran křesťany, které považoval za potenciální zrádce. Neměl to dělat.

Jistý Hugh Bunel, který velmi dobře zná poměry v Jeruzalémě i okolí, radí křižákům, aby byli trpěliví a vystavěli obří obléhací věže, s nimiž by se pak dostali za hradby.

Třebaže dojde k několika ukvapeným výpadům proti zavřeným branám, krutě zaplaceným krví, nakonec přece jen slaví úspěch Bunelova taktika.

10. července se před zaskočenými obyvateli Jeruzaléma, který se tehdy nachází v područí Egypťanů, zjevují dvě obrovská monstra na kolech a míří ke hradbám.

O pět dní později kolem třetí hodiny odpolední se díky nim křižákům povede prolomit jeruzalémské opevnění.

Po kotníky v krvi

Adrenalin se v nich vaří, lační po boji, sužovaní vedrem a žízní si křesťané v ulicích města počínají jako zběsilí. Zabíjejí každého, kdo jim přijde pod ruku.

V Šalamounově chrámu, kam se v naději na záchranu uchýlili místní Židé, je údajně pobito na 60 000 osob. Křižáci se brodí po kotníky krví. Rabují a znásilňují.

Ve večerních hodinách však všichni svorně odkládají zbraně a zamíří k Božímu hrobu, aby se u něj pokorně poklonili.