„Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat.” Tu větu zná z dětství snad každý. Historie památníčků však sahá mnohem dál, než k našemu dětství a zdaleka vždy nešlo o záležitost jen dětí a dospívajících dívek, ale spíše vzdělaných mužů a vážených žen.
Předchůdci památníků se rodí v polovině 16. století na evropských univerzitách. Tím dosud nejstarším známým je památník švýcarského aristokrata Clauda de Senarclense z roku 1545. Mezi studenty se stává módou nechat si podepsat Bibli či jiné knihy od spolužáků a profesorů.
Z pouhých podpisů se časem stávají krátké poznámky, přání do budoucna i vzpomínky na společné zážitky a knihy už nestačí, přestože do nich některé tiskárny záměrně přidávají volné listy.
Časem začnou tisknout malé, zdobené, často v kůži vázané knihy s prázdnými stránkami. Jako první už v polovině 16. století lyonský tiskař Jean de Tournes (1504–1564). Brzy se stávají hitem a neobejde se bez nich žádný student.
Vstupenka do společnosti
Časem přestávají být jen sentimentální vzpomínkou na studia a provází své majitele po celý život. Obsahují zápisy příbuzných, přátel, společníků, a také důležitých lidí, s nimiž se na své životní pouti setkají. Také forma příspěvků se rozvíjí.
Jedni přidají k podpisu věnování, motto, oblíbený verš nebo citát, druzí jednoduchou kresbu, ale nechybí ani propracované malby, na které si někteří najímají slavné umělce, takže v památnících můžeme najít třeba i originály od Petera Paula Rubense (1577–1640) nebo Rembrandta van Rijna (1606–1669).
Postupně získává Kniha přátelství také další funkci. Stává se pomocníkem v profesním či společenském růstu. Se správnými podpisy totiž funguje jako vstupenka do vyšší společnosti nebo pověřovací listina.
Vznešené myšlenky, vroucí přání
Koncem 17. století sice popularita památníků pohasíná, ale o sto let později se vrací. Tentokrát jsou oblíbené napříč vzdělanou střední třídou. Stávají se osobitým dokladem tehdejších tužeb a hodnot, ať je to přátelství, loajalita, rodinná pouta či zbožnost.
Doplňující kresby nebo malby se v mnoha případech stávají dominantním prvkem. Součástí některých věnování jsou pak i netradiční složky jako prameny vlasů nebo vylisované květiny. Vedle vázaných knih mají mnohé památníky formu volných listů uložených ve zdobených kazetách.
V období belle epoque se památníky stávají téměř výhradně doménou žen a v první polovině 20. století jsou pak jejich nejčastějšími majitelkami mladé dívky. Tím se také mění jejich obsah.
Méně hlubokých myšlenek, hodnotových úvah, více říkanek a někdy až dětinských básniček. Také u nás je po celé minulé století památník v držení snad každé dívky a mnohé na něj nedají dopustit.
Facebook
Twitter
RSS