Uvádí se, že na světě je asi 2000 druhů pepře. Přesné číslo se neví, protože některé bobule, které se jako pepř užívají, nepochází z pepřovníku. Ale pojďme si v tom udělat trochu pořádek.

Černý – nedozrálé bobule se suší na slunci až 10 dní nebo se krátce namočí ve vařící vodě a suší v sušárnách. Jde o nejčastěji užívaný pepř s příznačnou výraznou chutí a také o nejběžnější druh pepře vůbec. Hodí se do omáček, polévek a ke tmavému masu.

Zelený – nezralé zelené bobule se rychle usuší za vysokých teplot nebo naloží do solného případně octového nálevu, pepř velmi oblíbený mezi labužníky. V kuchyni se často používá naložený v octovém i soleném nálevu (připomíná kapary).

Jeho využití je typické při přípravě steaků a paštik. V sušené formě by se měl zelený pepř spotřebovat rychle, protože se na rozdíl od pepře černého rychleji kazí.

Bílý – bobule se sklízejí, až jsou zcela zralé (červené), kdy se vnější dužnatá slupka snadno odděluje od bílého středu. Po namočení se vnější vrstva odstraní drcením a třením, bílé zrno se znovu suší a jeho konečná barva je žlutošedá.

Chuť a vůně bílého pepře je daleko jemnější, než je tomu u pepře černého. Dává se do světlých omáček, k rybám, sýrům a drůbežímu masu.

Červený – úplně zralá zrníčka sklízejí se ručně, proto je vzácný. Pak se kuličky opatrně suší, aby neztratily barvu, nebo se nakládají do solného láku. Hodí se při vytváření marinád, steakových omáček i při grilování masa.

Dlouhý pepř

Je používán hlavně v Indii a muslimských částech Afriky (Maroko a Etiopie). Je velmi ostrý, má mírně sladkou chuť i vůni a v indických i afrických směsích se kombinuje s ostrým (pepř, chilli) i sladkým (hřebíček, muškátový ořech) kořením.

V Indii se přidává do zeleninových směsí a omáček (chutney). Jeho ostrosladká chuť se výborně hodí do vinných nebo sýrových omáček.