Osmi poutníkům, kteří roku 2900 př. n. l. křižují poušť, už řádně vyschlo v hrdle. Po dlouhém pochodu konečně dorazí k potůčku. Když spatří, jak špinavá voda v něm teče, chuť navlhčit vyprahlé rty je ale rychle přejde.

„Kéž bychom brzy narazili na hostinec, kde nám nabídnou pořádný hlt piva,“ prohodí jeden z nich zoufale. Ve starověké Mezopotámii chutná pivo mnohem lépe než voda a jeho požití je bezpečnější. Konečně po hodině cesty se i poutníci dočkají.

Narazí na pohostinství, srotí se kolem veliké nádoby o objemu zhruba 25 litrů a každý z nich od hostinského dostane dlouhou slámku. Na jednoho z osmi žíznivců vyjde podle dnešních měřítek zhruba šest piv.

Chudší vrstvy se musejí spokojit se slámkou, lidé s vyššími příjmy si mohou dopřát luxus v podobě zdobených trubiček z drahého kovu. Bez brček se tehdejší pivo pít nedá, na rozdíl od toho dnešního je nefiltrované a plave v něm spousta různých příměsí.

Metrová délka

Nejstarší dochovaná brčka badatelé nalezli na Kavkaze v Majkopu (dnes v Rusku) už v roce 1897. Hrob s ostatky tří mužů, kteří zcela jistě patřili k místní elitě, ukrýval osm trubiček zhotovených ze stříbra a zlata, některé z nich zdobily figurky býků.

Pocházejí z doby kolem roku 3000 př. n. l.

Spekulace o tom, k čemu sloužily, ukončil teprve nedávný výzkum Viktora Trifonova z Ruské akademie věd. Se svým týmem odhalil, že na vnitřních stěnách trubiček ulpěla zrnka obilného škrobu.

Jde tedy o brčka k pití piva, která mají na jednom konci sítko k zachycení nečistot.

Mezopotámští štamgasti usrkávali z velké společné nádoby, což potvrzuje skutečnost, že brčka přesahují délku jednoho metru. Teprve kolem roku 2000 př. n. l. už zřejmě zdejší lidé dokázali vyrobit čistší pivo, a proto přesedlali na džbánky a kalíšky.

(Zdroj: HISTORY revue)