Student Hans Flöter spěchá mrazivým večerem z knihovny domů. Vtom se ozve řinčení skla. V náhle ozářeném okně hlavní sněmovní budovy se míhá lidská silueta. „Někdo se vloupal do Říšského sněmu,“ alarmuje Hans policistu, hlídkujícího poblíž. „A zahlédl jsem oheň!“

V paláci na berlínském náměstí Republiky bývá po rozpuštění sněmu a vypsání nových voleb mrtvo. 27 února 1933 ve 20.40 hodin odevzdává vrátnému klíče od kanceláře jako poslední Ernst Torgler (1893–1963), vůdce Komunistické strany Německa.

Poštovní zřízenec přichází vybrat schránku a ve 20.55 nastává klid. O deset minut později běží strážmistr Karl Buwert k oknům, za nimiž kdosi rozsévá zkázu…

Hoří jako z papíru

Během čtvrt hodiny hoří na deseti místech uvnitř budovy. Sjíždějí se hasiči z celého Berlína, ale dřevem obložený hlavní sál už stojí v jednom plameni, který si razí cestu skleněnou kupolí ve střeše.

Policie z hořící budovy vyvádí polonahého Marinuse van der Lubbeho (1909–1934). Ten se k činu přiznává. „Dopadený žhář je holandský komunista,“ informuje předseda sněmu Hermann Göring (1893–1946) říšského kancléře.

„Nyní žádné slitování. Každý komunistický funkcionář bude zastřelen,“ využívá Adolf Hitler (1889–1945) situace.

Hon na komunisty

Už 28. února prezident Paul von Hindenburg (1847–1934) podepisuje dekret k požáru Říšského sněmu. Nařízení na ochranu národa a státu pozastavuje Němcům základní ústavní práva a Hitlerova strana NSDAP získává nástroj k převzetí absolutní moci.

Bez soudního rozhodnutí zatýká „v zájmu bezpečnosti“ tisíce komunistů.

Hnědá kniha, vydaná německými intelektuály ve švýcarském exilu, naopak obviňuje ze zapálení Říšského sněmu nacisty a křížový výslech Göringa při procesu s podezřelými Lubbem, Torglerem a třemi bulharskými komunisty podezření jen zvyšuje.

Soud nakonec shledává Lubbeho vinným. Ostří gilotiny padá 10. ledna 1934.