„Koně nemají rádi okurkový salát,“ pronáší v roce 1861 do svého přístroje německý vynálezce Johann Philipp Reis. Sezvaná vědecká elita v posluchárně univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem ani nedutá.

Vůči pokusu s převodem zvuku na elektromagnetické impulzy je však skeptická. Neohromí ji aparát podobající se lidskému uchu ani použitá membrána z prasečího měchýře, natož korpus z houslí jako rezonanční těleso…

To americký profesor fyziky a fyziologie orgánů řeči Alexander Graham Bell (1847–1922) má mnohem větší štěstí, i když ho během světové výstavy ve Filadelfii, kde se prezentuje se svým výtvorem, mnozí považují za podvodníka, šarlatána nebo dokonce za břichomluvce.

Spousta omezení

„Pane Watsone, pojďte sem, chci vás vidět.“ Jeho věta, kterou pronáší do svého přístroje a obrací se s ní na asistenta v jiné místnosti, již však přivádí svět do euforie. O prvenství vynálezu telefonu se dodnes vedou bouřlivé spory.

Bell je každopádně první, kdo si zařízení nechává patentovat. Nejstarší telefonní přístroje často disponují odděleným sluchátkem a mikrofonem, ale hlavně kličkou. Jejím zatočením se generuje signál vyzvánění na druhém aparátu.

V prvopočátcích jsou totiž vždy propojeny pouze dva telefony, a to na vzdálenost ne delší než 70 kilometrů.

Pomsta upovídané operátorce

Rychle ale ke slovu přicházejí manuální ústředny. Když se zatočí kličkou, signál zazní v ústředně. Operátorka po zadání čísla volaného vše „překolíkuje“ tak, aby se hovor mohl uskutečnit. Na počátku 20. století postupně odzvoní i manuálním ústřednám.

Na vině jejich automatizace je mimo jiné jedna upovídaná operátorka. „Vyzradila mé obchodní tajemství,“ stěžuje si na ni americký podnikatel Almon B. Strowger (1839–1902) a sám přichází s vlastním vynálezem. Automatickou telefonní ústřednu si nechal patentovat již v roce 1891.