Lidský mozek řídí a kontroluje nejen veškeré tělesné funkce, ale i myšlení, paměť a emoce. Někdy si s námi ale umí pěkně pohrát. Prožité události nám do vzpomínek neuloží tak, jak se skutečně staly.

Při rozhodování pak používá nejrůznější mentální zkratky, které vedou k tomu, že se nerozhodneme úplně racionálně. Proč to dělá?

Mozek člověka je řídicím orgánem lidské nervové soustavy, který kontroluje činnost srdce, trávení a pohyb těla, ale také naše chování a chápání. Je z 80 % tvořen vodou, dále tuky a bílkovinami. Váží asi 1,3 až 1,4 kg.

Ač zaujímá jen 3 % z váhy člověka, je energeticky velice náročný, pro své fungování potřebuje 20 % z celkového denního příjmu energie. Jeho potravou je glukóza (cukr), kterou spaluje za přítomnosti kyslíku. Energii si ovšem neumí ukládat do zásoby. Bez kyslíku pak mozek vydrží jen 4 až 6 minut.

Galaxie neuronů necítí bolest

Mozek obsahuje přibližně 100 miliard neuronů (tedy stejně jako Mléčná dráha planet) – nervových buněk, mezi kterými existuje až biliarda spojů.

Ženský a mužský mozek se ale liší, a to nejen svojí vahou, ale také tím, že v mužském mozku existuje více funkčních spojení v rámci každé hemisféry zvlášť, kdežto u žen je více spojů mezi hemisférami.

Mozek necítí bolest, nemá receptory, které by na ni byly citlivé. Při nedostatku spánku se zhoršuje činnost mozku, po obnovení dostatečného spánkového režimu se ale funkce obnovování neuronů vrátí během cca tří týdnů k normálu.

Jak se rozhoduje mozek?

Náš mozek ovlivňuje naše každodenní rozhodování. Pokud se rozmýšlíme ohledně něčeho závažnějšího, možná čerpáme ze statistik a jiných empirických dat, v ostatních případech ale spoléháme jen sami na sebe.

Náš mozek se ovšem v situacích, kdy je rozhodování komplexní, jsme v časovém presu a volby nejsou srovnatelné, uchyluje k takzvaným mentálním zkratkám. Ty mozek používá, aby se příliš neunavil.

Umožňují nám rozhodnout se rychleji a svému rozhodnutí důvěřovat, jako by bylo podložené. Tomuto fenoménu se říká zpětná racionalizace.

(Ne)bezpečí mentální zkratky

Někdy může být mentální zkratka užitečná, například když musí řidič během vteřiny vyhodnotit situaci na silnici a při nebezpečí dupnout na brzdu dřív, než si uvědomí, co dělá. Jindy ale může takové rychlé rozhodnutí vést k omylu.

Naše rozhodnutí na základě mentální zkratky nemusí být nutně špatné, není ale podloženo empirickými daty, takže může být zkreslené. Jakých rozhodovacích omylů se dopouštíme nejčastěji?

První dojem je správný, nebo ne?

Člověk dá hodně na první dojem – odborníci odhadují, že naše rozhodnutí ovlivní až ze 70 %, což je opravdu hodně. V roce 2005 to svým výzkumem potvrdil Alexandr Todorov z Princetonské univerzity.

Zkoumal volební preference voličů na základě líbivosti tváří politiků. To, že dáme na první dojem, ovšem nesvědčí o naší povrchnosti, jak by se mohlo zdát, ale jde o evoluční výdobytek, který nám v minulosti pomáhal přežít. Umožňoval lidem odhadnout protivníka. I dnes nám pomáhá zorientovat se ve složité spleti mezilidských vztahů.

Sekundy rozhodnou

První dojem si tvoříme během několika málo sekund. Umožňuje nám vnímat verbální i nonverbální projevy ostatních, tedy nejen to, co daný člověk říká, ale i tón jeho hlasu, gesta rukou či oční kontakt.

Na základě toho vyhodnocujeme, jak je nám daný člověk sympatický a zda mu věříme. Se vzhledem a schopnostmi souvisí i jiná mentální zkratka – krásnější lidi automaticky vnímáme jako schopnější.

Tomuto jevu se říká haló efekt – vnímáme jakousi svatozář, která obestírá zářivé lidi.

Schopný je nejschopnější

Obdobně máme pocit, že lidé, kteří jsou schopni v jedné oblasti, musí být automaticky úspěšní i v jiné. Částečně tomu tak je, když obě oblasti vyžadují podobné schopnosti a dovednosti.

Například herec může být dobrým obchodníkem, protože umí přesvědčivě pracovat se svým hlasem i výrazem. Psycholog zase může být úspěšným policejním vyjednavačem. Dobrý lékař ale automaticky nemusí být dobrým hercem či politikem. Náš mozek nás přesto k tomuto rozhodovacímu omylu svádí.

Věřím těm, kdo smýšlejí stejně

Další myšlenkovou zkratkou je fakt, že máme tendenci více důvěřovat informacím, které potvrzují to, co už si myslíme. Současná koronavirová pandemie je toho dobrým příkladem. Přijde v září druhá vlna nákazy?

Pokud tomu věříte, pak větší váhu přikládáte například článkům, které vás vyzývají k očkování proti chřipce, jež zmírní následky situace, při níž se koronavirová nákaza bude mísit s každoroční epidemií chřipky.

Opačně zaměřené články naopak vnímáte jako příliš lehkomyslné a ignorující nebezpečí.

Mozek nechce měnit názor

Nahlížet tak budete i na politické představitele, kteří s danými tvrzeními přijdou. Opatrní epidemiologové vám budou připadat důvěryhodnější než ekonomové nabádající k návratu k normálu a podpoře ekonomiky. Uznat, že jste se ve svém úsudku zmýlili, je obtížné.

Mozek je líný a svých zkratek při rozhodování se nechce vzdát.

Není to však nemožné, museli byste však provádět cílevědomou analýzu vlastních rozhodnutí, úmyslně se vystavovat názorům, se kterými nesouhlasíte, a ke svému vlastnímu úsudku pak přistupovat se zdravou skepsí.

Jsme špatní plánovači budoucnosti

Ve svých rozhodnutích máme rovněž tendenci preferovat krátkodobá řešení před dlouhodobými. Je to z toho důvodu, že obecně nejsme moc dobří v předpovídání, jak naše současná rozhodnutí ovlivní naši budoucnost.

Dle amerického psychologa Philipa Zimbarda se lidé rozhodují na základě časové perspektivy podle toho, co je jim bližší. Někteří tedy nevědomě tíhnou k rychlému užitku, jiní jej iracionálně odkládají ve prospěch dalších generací.

Kdo, zatraceně, volí ty protikandidáty?

Lidé jsou navíc společenští tvorové, žijí ve skupině. A s tou chtějí souznít. Obklopují se proto známými, kteří jsou jim názorově blízcí.

Ovšem to je může vést i k tomu, že svůj názor skupině přizpůsobují, případně je jejich názor, odlišný od toho skupinového, nenápadně umlčen. Překvapivé důsledky to může přinést například u prezidentských voleb.

Lidé ve vašem okolí jednoznačně jednoho z kandidátů upřednostňují a vy na základě toho, že neznáte mezi vašimi blízkými nikoho, kdo by volil protikandidáta, usuzujete na výsledek voleb, který ovšem může být úplně jiný. Tomuto fenoménu se říká efekt falešné shody.

Podle sebe soudím… situaci

Dalo by se říci, že každý obecnou situaci odvozuje od své vlastní. Hezky se to dá demonstrovat například na aktuální situaci na trhu práce. S tím koronavirová krize nepěkně zamávala. Jak ji ale hodnotíte vy?

Nepodíváte se na statistku nezaměstnanosti, ale svůj dojem si vytvoříte na základě toho, jak jste na tom s prací vy, vaše rodina a přátelé, zda znáte někoho, kdo kvůli pandemii o práci přišel, a také na základě informací z tisku.

Vaše představa o tom, jaká je skutečná situace na trhu práce, tak může být realitě hodně vzdálená.

Špatný harddisk jménem mozek

Další oblastí, ve které nás náš vlastní mozek může mást a svádět z cesty, je naše paměť a vzpomínky. Náš mozek totiž není harddisk, kam nahrajete soubor a ten tam v nezměněné podobě za čas znovu naleznete.

Naše vzpomínky se mění, protože náš mozek je ochoten je přetvářet tak, aby odpovídaly našemu současnému přesvědčeni. A dokonce si můžeme vytvářet i vzpomínky na události, ke kterým nikdy nedošlo.

Falešná vzpomínka na hrdinnou chůvu

Slavný vývojový psycholog, Jean Piaget (1896–1980), si například celý život živě pamatoval, jak ho jeho chůva statečně zachránila před únosem, když mu byly asi dva roky. Háček však byl v tom, že k takové události nikdy nedošlo.

Jeho chůva si ji celou vymyslela a jen mu ji často opakovala, až ji Piaget přijal za svou vlastní vzpomínku. Když se dozvěděl pravdu, přestal jí věřit, v paměti ji ale má stále živou. Takové vzpomínce se říká implantovaná.

Zranění unikají dětské amnézii

Není ničím neobvyklým. Vědci například vědí, že si většina dospělých nepamatuje žádné události ze svého raného dětství, zhruba do tří let věku.

Nejvíce „vzpomínek“ na toto období si proto vytváříme až později, na základě vyprávění rodiny nebo prohlížení fotografií. Ovšem některé zážitky z raných let mají šanci této dětské amnézii nepodlehnout a v paměti ulpět.

Jsou to především události spojené se silnými emocemi, například se zraněním. Možná si dítě má pamatovat situace, které ohrožovaly jeho život, aby mělo vyšší šanci dožít se dospělosti.

Selektivní výběr vzpomínek

Proč si ale i v dospělosti vybíráme jen vzpomínky, které se nám takříkajíc hodí do krámu? Toužíme totiž po tom, aby nás jiní přijímali takové, jací jsme.

Jenže to se v průběhu času mění, a tak svému novému nahlížení na sebe sama přizpůsobujeme si své vzpomínky, respektive si ze své paměti vybíráme jen ty, které odpovídají našemu aktuálnímu postoji.

Pokud jsme například doteď byli považováni za hodného člověka, ovšem několik nepříznivých událostí v nás probudí agresi, kterou budeme pro sebe považovat za účelnou, začneme dávat k dobru vzpomínky, ve kterých jsme i v minulosti jednali agresivně.

Čí verze je pravdivější?

Naše vzpomínky mohou významně ovlivňovat i jiní lidé, a to snadněji, než by se mohlo zdát. Jedním z fenoménů, ke kterému může při ukládání vzpomínek dojít, je takzvaný jev vzájemné brzdy.

Když zažijete nějakou událost spolu s jinou osobou, můžete mít pocit, že sdílením prožitků budete situaci schopni barvitěji vylíčit. Ve skutečnosti, pokud vám tento člověk popíše svou verzi zážitku, zastíní tím vaše vzpomínky a vy přijmete jeho verzi události.

V takovém případě je lepší si nejprve zapsat vaše prožitky a teprve poté je probrat s ostatními.

Pachatel měl zelenou bundu

Problémem může být rovněž nakažlivost vzpomínek. Když v roce 2003 ubodali v obchodním domě švédskou ministryni zahraničí Annu Lindhovou (1957–2003), téměř všichni svědci se shodli na to, že měl pachatel na sobě zelenou vojenskou bundu.

Ovšem na základě záznamů bezpečnostních kamer se ukázalo, že ve skutečnosti byl muž oblečený v šedém svetru. Jak je to možné? Jednoduše – svědky předtím, než šli k výslechu, nechali sedět ve stejné místnosti.

Tam mohli diskutovat a navzájem se ovlivnit a utvrdit v tom, co si mylně zapamatoval třeba jen jeden z nich.

Nejvíce věříme své rodině

Jsou vzpomínky, u kterých opravdu věříme, že se dané události udály tak, jak si je pamatujeme. Psycholog Robert Nash z britské Aston University se snažil zjistit, jak si většina lidí ověří, že si události opravdu pamatuje správně, vyvstanou-li pochybnosti.

Přišel na to, že většina účastníku jeho studie by se na ni zeptala svých blízkých a rodiny, než by si je například ověřila empiricky, třeba prostřednictvím lékařských záznamů. Přitom vzpomínky ostatních nejsou o nic důvěryhodnější než ty naše vlastní.

Ovšem hluboká přátelství stojí právě na mnoha propojených a sdílených vzpomínkách.

Mě se to netýká!

Máte nyní pocit, že vše výše uvedené se vás vůbec, ale vůbec netýká, že vy jste ta výjimka, která se za všech okolností rozhoduje racionálně? Nebojte se, ostatní si to o sobě také myslí.

Samozřejmě jsou situace, kdy se opravdu soustředěně rozhodnete na základě pečlivé analýzy, ovšem jakmile to vašemu mozku jen trochu dovolíte, využije každé příležitosti k tomu, aby si situaci usnadnil nějakou mentální zkratkou.

Vlastně ale jen dělá svoji práci a snaží se vás chránit před přetížením. Navíc, špatných rozhodnutí učiněných na základě mentálních zkratek se zas tak bát nemusíte, váš milosrdný mozek vám vzpomínky na ně rád „na přání“ upraví.