V Evropě to od počátku roku 1848 vře a habsburská monarchie není výjimkou. Delší neúroda a málo občanských svobod udělaly s obyvateli své. Nenáviděný kancléř Metternich padl, přesto Vídeň bouří dál.

V průběhu roku 1848 musí císařská rodina ze svého sídelního města uprchnout hned dvakrát. Poprvé se uchýlí do Innsbrucku, kde se vzápětí začínají střídat delegace vídeňských měšťanů, kteří poníženě žádají, aby se císař vrátil. Tehdy je pro ně ještě symbolem stability.

Když prchá podruhé, tentokrát do Olomouce, vnímají to však jako zradu. Starý režim je zkompromitován. Arcivévodkyně Žofie (1805–1872) ví, že teď je ta nejlepší doba uvést na trůn jejího prvorozeného syna.

Nevděční poddaní

Přesvědčit stávajícího vladaře Ferdinanda Dobrotivého (1793–1875), aby se vzdal trůnu, si bere na starost jeho choť, císařovna Marie Anna (1803–1884). Nedá jí to příliš práce. Ferdinand je událostmi roku 1848 znechucen.

Horší je to ale s jeho mladším bratrem Františkem Karlem (1802–1878), který v následnické linii stojí hned za ním.

Tento obvykle nerozhodný muž, o jehož intelektu se řada historiků vyjadřuje s despektem, si v podzimních dnech roku 1848 postaví hlavu.

Požehnání mrtvého

František Karel byl „jednoho dne hluboce pohroužený do modlitby, když se mu zdálo, že vidí svého nejjasnějšího otce, jak žehnajícím pohybem klade své ruce na mladistvou hlavu svého vnuka,“ líčí rakouský novinář Johannes Emmer (1849–1928) moment, který přiměje arcivévodu změnit názor.

Traduje se, že onen „přelud“ na svého chotě narafičila Žofie, která mezi služebnictvem nalezla muže, jenž se podobal jejímu zesnulému tchánovi, císaři Františkovi I. (1768–1835)…

Rakouský ministerský předseda Felix Schwarzenberg (1800–1852) zatím usilovně pracuje na dokumentech o abdikaci Ferdinanda Dobrotivého, vzdání se nároků na trůn pro Františka Karla a nástupu nového císaře Františka Josefa I. (1830–1916).

Všechny budou slavnostně přečteny v kruhu císařské rodiny v sobotu 2. prosince 1848 v salonu arcibiskupské rezidence v Olomouci.

(Zdroj: HISTORY revue)