Charles-Henri Sanson má zase napilno. Před devíti měsíci poslal na onen svět francouzského krále Ludvíka XVI. Ovšem obraz, kdy si chátra se škodolibou radostí namáčí kapesníčky v Ludvíkově krvi, má v živé paměti.
Dnes má popravit jeho ženu, krásnou Marii Antoinettu. Jako by se historie opakovala.
Nestydatá mrcha
Francouzští občané opět projevují své nejhorší já. Když Marie Antoinetta (1755–1793) přijíždí na „žebřiňáku” – voze který měl po stranách 36 příček a otvorů mezi nimi, jímž se odsouzení vozili na popraviště – dav na ni povykuje a zesměšňuje.
„Nebyla tažena svými krásnými bělouši s jejich pěknými péry a postroji, ale párem obyčejných koní…a ti byli zjevně tak šťastní, že přispívají k záchraně republiky, že se zdálo, jako by chtěli uhánět tryskem, aby byli na osudném místě rychleji.
Ta mrcha však zůstala drzá a nestydatá až do konce,” popisuje celou událost republikánský novinář Jacques René Hébert (1757–1794).
Sanson ji podepře
Několik se jich odváží a hodí po ní kus bláta. Jiní zase zkažené ovoce. Rozrušená královna na sobě nechce nechat nic znát, ale chůze ji přede všemi zradí.
„Promiňte mi, neudělala jsem to schválně, opravdu ne,” obrátí se k Sansonovi (1739–1806), kterému šlápne na nohy, když klopýtne. Popravčí na nic nečeká, ženu podepře a za burácivého veselí chátry ji doprovodí ke gilotině.
Starost o límeček
Marie svůj osud nese statečně a svou pověstnou hrdost si zachová až do poslední chvíle. „Je celá špinavá, podívejte se… Mohl byste ji otřít, ať mi nezamaže límeček,” vybídne bez okolků Sansona, než se položí na prkno.
„Sbohem, děti, netrapte se pro mě… Vím, že jsem nic špatného neprovedla… Jdu se připojit k vašemu otci a mému milovanému manželovi,” pronese nahlas a všeobecné ševelení náhle protne zvonivý zvuk břitvy gilotiny.
(Foto: wikipedia.org, shutterstock.com)
