„Jestli nepřevezeme do Vaduzu vše, zmizí to ze světa,“ prohlašuje roku 1944 ředitel lichtenštejnských sbírek Gustaf Wilhelm. Naštěstí pomocí triku dostane cennosti z moravských Valtic, Lednice či Šternberka do alpského hnízda.
Majestátní hrad Vaduz se tyčí na pravém břehu Rýna na místě bývalé římské pevnosti.
První záznamy o zdejším středověkém sídle pocházejí z roku 1150, srdce hrabství Vaduz tvoří od roku 1342. Přestojí dobytí Švýcary v roce 1499 a o dvě století později se jeho majiteli stávají lichtenštejnská knížata.
Jan Adam I. z Lichtenštejna (1662–1712) kupuje v roce 1712 hrad i s panstvím za 290 000 zlatých (česká vesnice tehdy stála asi 7000 zlatých).
Jeho nástupce Antonín Florián z Lichtenštejna (1656 – 1721), hofmistr římského císaře Karla VI. (1685 – 1740), si u panovníka v lednu 1719 vymůže, aby se spojená panství Vaduz a Schellenberg stala říšským knížectvím.
Svatá říše římská má od té chvíle nový, v pořadí 343. stát: Lichtenštejnsko.
Udrží neutralitu
Knížata se ale na strohém hradě nezdržují, život ve Vídni a na moravských panstvích je o poznání pohodlnější.
Natrvalo se sem uchýlí až v roce 1938. Zatímco v Evropě zuří druhá světová válka, František Josef II. z Lichtenštejna (1906 – 1989) zachovává neutralitu.
Území podle všeho nemá pro žádnou z válčících stran strategicky důležitou polohu, proto ji dokáže udržet. Lichtenštejnům ale za války leží na srdci osud jejich uměleckých sbírek, uložených v moravských rodových sídlech.
Na sklonku roku 1944 dostávají od nacistů povolení vyvézt do Vaduzu pouze díla tzv. 2. kategorie. Rakušan Gustaf Wilhelm (1908 – 1995), pracující v jejich službách, ovšem vymyslí lest.
Přelepí evidenční štítky a z děl 1. kategorie se rázem stávají artefakty 2. kategorie. Němečtí celníci o umění nic nevědí. Skvosty se díky tomu podaří převézt do hradu Vaduz.
(Zdroj: HISTORY revue)
