Mezi dosud objevenými 700 druhy dinosaurů, rozdělených mezi 11 000 fosilií, najdeme širokou škálu zvířat od drobných jedinců s blanitými křídly až po dlouhokrké býložravce, kteří byli největšími suchozemskými živočichy.

V posledních letech se tempo objevování nových fosilních druhů vyšplhalo na 50 druhů za rok.

Dnešní kresby a vyobrazení dinosaurů ve filmech ovlivnil Charles R. Knight jeho prací Rohatí a masožraví dinosauři (v originále Horned and Carnivorous Dinosaurs) zobrazující souboj Tyrannosaura a Triceratopse, ale i dalšími díly.

Mezi jeho obdivovatele patřil i Zdeněk Burian, jehož díla byla uznávaná světovou odbornou veřejností. Staré paleoumění se dnes ovšem z výstav a galerií vyřazuje, jelikož je překonané vědeckými objevy.

Anchiornis – proměna jeho zobrazení v čase

Hezkým příkladem změny ve vnímání fosilních druhů díky moderním vizualizačním technikám je Anchiornis huxleyi. První zkameněliny se našly v roce 2009 v severovýchodní Číně.

Od té doby jsme získali více než 200 exemplářů tohoto pozdně jurského druhu a víme, že měl 4 křídla a hodně peří.

Z melanosomů získaných z jeho peří víme, že měl černo-šedé tělo s bílými prvky a červenou chocholkou. Když to zjednodušíme, vypadal jako kříženec velociraptora a datla.

Jeho vzezření bylo hodně podobné ptačímu, a také byl zprvu popisován jako pták. Od té doby se ovšem objevily důkazy o tom, že byl buď jedním z bazálních druhů ptáků nebo ptákům podobný teropodní dinosaurus z čeledi Troodontidae.

Zobrazení laserem

Nejen u Anchiornise byly odhaleny další detaily ze skrytých tkání pomocí laserem stimulované fluorescence. Většinou se měkké tkáně, jako svaly a kůže nedochovají. Přesto jsou někdy ve fosiliích přítomné, ale pro oko neviditelné.

Tento nový typ laseru funguje na principu výkonného laseru směřujícího na fosilii v tmavé místnosti, a zaznamenává se, které vlnové délky se od fosilie odrážejí. Odkrývají se tak takové rysy a úrovně detailů, které nejsou za jiných podmínek viditelné.

Pro ověření správnosti vyobrazení 3D struktur tímto laserem by ovšem bylo potřeba otestovat jej na recentních druzích jako jsou moderní ptáci a krokodýli.

Přesto, že ne každá fosilie je zachovaná tak, aby mohla podstoupit laserovou analýzu, bude v paleontologii nejspíše významným pomocníkem při vyšetřovaní vzorků, protože z fosilie dokáže získat informace, aniž by ji poškodil.

Dilophosaurus – filmy mohou klamat

Ve filmu Jurský svět z roku 1993 byl Dilophosaurus vyobrazen jako přibližně 1,5–1,7 metru vysoký, zvědavý, ale nebezpečný druh, který při útoku roztahoval velký krční límec a plival jed.

Ve skutečnosti to ale byl šestimetrový silný predátor a jeden z největších suchozemských živočichů Severní Ameriky brzkého jurského období (před 201–174 miliony lety).

Jeho fosilie zahrnují kompletní nohu a několik dříve neobjevených částí těl jako mozkovnu a část pánve. Kosti ukazují, že měl silnou čelist se silnými svaly.

Dilophosaurus žil v období, kdy u více druhů náhle vzrostla velikost těla, časově vsazená do hranice mezi křídou a jurou, a která se kryla s vymřením velké krokodýlí linie.

Dilophosauři s několika dalšími druhy pak nejspíš obsadili jejich ekologickou niku, a v důsledku toho došlo ke zvětšování těl.

(Hlavní foto: Unsplash)