Havíř se v neděli svěřuje manželce: Dnes bych na směnu nejradši nešel. Mám pocit, že se mi něco stane.“ Jeho žena ho přemluví, aby tedy pro jistotu zůstal doma. Když jde druhý den manžela vzbudit, zjistí, že je mrtvý. Spadl na něj obraz upevněný nad postelí. Zemřel by, i kdyby nedal na svou předtuchu? Nelze tragickému osudu uniknout?
Předtuchy smrti jsou poměrně častým fenoménem. Jsou zaznamenány tisíce případů, kdy lidé vyjádřili před svými známými obavy z odchodu na věčnost a brzy na to skutečně zemřeli. Jindy přepadnou strašlivá tušení jejich blízké. Jak si tyto pocity vysvětlit? Lékaři mají za to, že u těžce nemocných pacientů tuto informaci zkrátka vysílá mozek, který upozorňuje na hrozící kolaps organismu.
Jenže proč se předtuchy smrti objevují i u naprosto zdravých lidí? Odkud pocházejí tyto znalosti?
Mohou nám někdy zachránit život, nebo je naše budoucnost předem dána?
Mrazivá předpověď
V listopadu roku 1971 se sedmadvacetiletý řidič František Škába vrací domů do Říčan u Prahy. Oznamuje své manželce Aleně, že mu není dobře a zůstává doma. Za dva dny se mu udělá lépe. „Podej mi prosím ten blok,“ požádá svou choť. Začne do něj cosi čmárat. Pak ho manželce vrátí. Alena Škábová ztuhne hrůzou. Copak se její manžel pomátl na rozumu?
Na jednom z listů stojí návrh parte a na druhém se skví Františkova poslední vůle. Mladý muž dokonce předpovídá svou smrt na dvacátého prvního listopadu (tedy za dva dny od sepsání závěti) a za datum svého pohřbu označí pětadvacátý listopad.
Jeho děsivá předtucha se do puntíku naplní, neboť v uvedený den skutečně umírá a jediným volným termínem v obřadní síni je shodou okolností právě dvacátý pátý listopad. Znal snad František Škába pravdu o závažnosti svého zdravotního stavu? Jak ale mohl přesně určit datum své smrti i pohřbu?
Mohlo by jít pouze o náhodu?
Nevyhnutelný osud
Mamince Josefa Bönische z Uhlířova se zdá hrozný sen. V něm spatří hlavu Josefova mladšího bratra, jak se kutálí po cestě. „Nehneš se ode mě ani na krok,“ pod vlivem zlého snu nařizuje paní Bönischová svému mladšímu dítěti. Tři dny jen nepustí do školy a bere ho i sebou do služby. Po několika dnech však Josefova bratra pustí znovu do školy a pošle ho s dalším ze svých synů do mlýna pro mouku.
„Jeli s vozíkem po silnici a náhle za nimi zatroubilo auto. Bratr se lekl, vběhl přímo pod kola a na místě zemřel,“ líčí Josef Bönisch.
Znamená to, že datum naší smrti je jasně dané a žádná opatření nás nemohou zachránit před tragickým skonem?
Život na vlásku
Řidič Jaroslav Stoklasa, který pracuje pro cestovní kancelář Museon, v zimě roku 1991 rozváží účastníky zájezdu do jejich domovů. V jeho autě již zbývá jediný zákazník, kterého má zavézt do Ostravy. Stoklasa je však velmi unavený, a proto navrhne v blízkosti obce Boršov u Moravské Třebové odpočinek. Po krátkém spánku se vzbudí celý roztřesený. „Tušil jsem, že jestli pojedeme dál, zabijeme se.
Bylo to, jako kdyby někde blízko nás číhala smrt,“ popisuje. Druhý muž žádný neklid necítí a chce co nejrychleji pokračovat v cestě. Stoklasa se však brání usednout za volant. Asi po čtvrt hodině čekání ho stísněný pocit opustí. Auto se rozjede po vozovce zasypané čerstvě napadeným sněhem.
Zhruba po dvou stech metrech v levotočivé zatáčce spatří oba muži ležet na boku vojenskou Tatru 815, z níž právě dva saniťáci vynášejí bezvládné tělo. Šlo pouze o náhodu, vycítění nebezpečí, v němž se ocitl někdo jiný, nebo řidičova předtucha zachránila jemu i jeho zákazníkovi život?
Proč se však neklid zmocnil jenom Stoklasy?
Facebook
Twitter
RSS