Promáčknutý nos, stopy po úderech v obličeji, na hrudi i na zádech, ošklivě zdeformované koleno a chodidlo. Ten pohled na bývalou první dámu Argentiny není vůbec hezký a restaurátor jejího těla bude mít spoustu práce.

Po téměř dvaceti letech, kdy ostatky zbožňované ženy přezdívané Evita bloudí v utajení světem, má konečně najít pokoj zpátky doma, na hřbitově La Recoleta. Ale stane se tak doopravdy, nebo se připojí k dalším zdejším neklidným obyvatelům?

Nezáleží na tom, jak krásní a bohatí jsme, jednou stejně všichni zemřeme. To je melancholické poselství vznášející se nad hřbitovem La Recoleta v argentinském Buenos Aires, nádherným prostorem plným honosných, vysokánských hrobek.

V jejich sevření člověk prochází úzkými uličkami, jako kdyby kráčel městem, nikoliv místem smutku a posledního odpočinku tisíců mrtvých. Ale skutečně tu všichni sní o věčnosti, nebo někteří odešli způsobem, který jim ani dávno po smrti nedává spát?

Předehra k tragédii

Zřejmě tím nejznámějším a nejsmutnějším příběhem z La Recolety je strašlivý osud mladičké Rufiny Cambaceras. V roce 1902 je jí pouhých 19 let, když ji její matka a otec najdou bez známky života.

Smrt energické dívky v rozpuku je pro všechny šokem, lékař potvrzuje nemilosrdný verdikt. Zlomení rodiče zařídí vše potřebné k převozu těla na hřbitov. Tu noc, kdy sem Rufina dorazí, probíhá zuřivá bouře.

Hustý déšť padá z nebe i celý následující den, její pohřeb se tak musí odložit. Dívku uloží v uzamčené rakvi do hřbitovní kaple. Když se hrobníci dalšího rána vrací do práce, všimnou si, že je něco jinak.

Jako kdyby s rakví někdo hýbal, i těžké víko se zdá být lehce posunuté. Ihned kontaktují rodinu, která trvá na tom, že se na Rufinu musí podívat. Bojí se, že se do rakve někdo vloupal a ukradl jejich dceři drahé šperky, s nimiž ji nechávají pochovat.

Hrobníci poslechnou, víko se nadzvedává. O chvíli později si všichni zúčastnění přejí, aby to nikdy neudělali…

Dvojitá smrt

Rakev se otevírá a Rufinina matka omdlévá, zatímco otec si v zoufalství zakrývá tvář. Jejich dcera tam leží celá zakrvácená a potlučená.

Dřevo rakve, v níž byla uvězněna, je poseto škrábanci a drápanci, jak se v zoufalství snažila dostat ven. Z prstů jí zbyly jen kostnaté pahýly, bojovala doslova do posledního dechu, než jí došel kyslík.

Zesláblá dívka dokázala jen trochu pohnout víkem, ale na osvobození se ze z náručí smrti to nestačilo. Pohřbili ji zaživa, a pohřbená zemřela podruhé. Lékaře zmátlo velmi vzácné onemocnění, kvůli kterému upadla do hlubokého kómatu.

Proto si mysleli, že je mrtvá a ona si pak prošla těžko představitelným peklem. Rufina leží v La Recoletě v hrobce ozdobené její sochou v životní velikosti. Je zachycena v pozici, jako kdyby vycházela ze dveří.

Jenže podle různých svědectví odtud vychází i duch zemřelé dívky! Bloumá labyrintem hrobek La Recolety, kde v naprosté hrůze vyprchaly poslední okamžiky jejího života?

Mrazivé rande

La Recoleta má také jednu svoji duchařskou historku. V roce 1925 umírá na leukémii patnáctiletá Luz Maria Garcia Velloso. Uloží ji do hrobky zdobené sochou dívky ležící na smrtelné posteli.

Její matka je natolik zasažena zármutkem, že u sochy několik měsíců přespává. O nějaký čas později potkává ve čtvrti Buenos Aires zvané Vicente López jistý mladík krásnou mladou slečnu. Stráví společně příjemný večer, a když se připozdívá, začne dámě být zima.

Mladík jí galantně půjčí svůj kabát, který ona omylem polije kávou. Poprosí ho, ať si pro něj přijde druhý den k ní domů. Když tak mladík následujícího rána učiní, otevře mu strhaně vypadající žena.

Na otázku ohledně své dcery propukne v pláč a řekne, že její dcera je dávno mrtvá… Prozradí mu, kde na La Recoletě najde její hrob. Když tam šokovaný mládenec přijde, visí přes branku hrobky jeho kabát se skvrnou od kávy a na jejím průčelí je vytesáno jméno:

Luz Maria Garcia Velloso! Jde jen o městskou legendu, nebo dotyčný muž zažil skutečné setkání s duchem? Od té doby si prý zdejší „Romeové“ dávají ve Vicente López pozor na to, s kým se seznamují.

Utrpení božské Evity

Hřbitov La Recoleta stojí v Buenos Aires už od roku 1822. Obsahuje téměř 5000 hrobek, z nichž necelá stovka má status národní památky.

Nejslavnější zdejší „nájemnicí“ je bezpochyby bývalá první dáma Argentiny, Eva Perón (1919–1952), přezdívaná Evita, manželka prezidenta Juana Peróna (1895–1974).

Její život byl nesmírně pohnutý a dramatickým situacím neunikla ani po smrti. Z obrovské chudoby se skrze herectví dopracovala až k životu v přepychu. Obyvatelé Argentiny ji milovali, cítili, že je jednou z nich, ale měla i spoustu nepřátel.

Tím nejhorším z nich se nakonec ukázala být rakovina děložního čípku, která mladou ženu navzdory podstoupení řady drastických zákroků zničila.

V roce 2011 navíc argentinský neurochirurg Daniel Nijensohn odhalí, že na ní byla provedena také hrůzná lobotomie! Tu zřejmě objednal její manžel.

Badatelé se přou, jestli jí tím chtěl ulevit od bolesti, nebo spíše umlčet, protože hrozilo, že svými bojovnými proslovy podnítí občanskou válku. Kolik je na této konspiraci pravdy?

Žena v bílém?

Státního pohřbu Evy Perón se účastní tři miliony lidí. Její nabalzamované tělo je poté dva roky vystaveno v budově, kde měla kancelář. V 50. letech ale v Argentině dochází k převratu.

Prezident musí utéct do zahraničí a všechno s ním a jeho ženou spojené je absolutně zakázáno. Nikde nesmí být jejich fotky, nesmí se ani vyslovit jejich jména. V té době mizí Eviny ostatky z dohledu veřejnosti.

Až v roce 1971 se ukáže, že byla pod jiným jménem převezena do krypty v italském Miláně, odkud pak putuje do Španělska. Zpátky domů se vrací roku 1974, kdy je zároveň její tělo naposledy krátce ukázáno veřejnosti.

Stane se tak ale až poté, co je „opraveno“ argentinským restaurátorem nejen umění, ale i lidských ostatků, Domingem Tellecheou (*1935).

Nese na sobě totiž stopy mnohých poškození a kolují zvěsti, že s ním její odpůrci před odvezením prováděli různá zvěrstva… Může Evita už konečně v klidu odpočívat?

Není náhodou právě ona záhadnou, posmutnělou Ženou v bílém, kterou v La Recoletě návštěvníci občas pozorují?

Splněný sen

Italský imigrant David Alleno pracuje jako hlídač hřbitova La Recoleta od roku 1881. Od začátku je okouzlený jeho nádherou, a to natolik, že se postupem času rozhodne, že by tu rád zůstal navždy.

Alleno poctivě střádá peníze a myslí si na vyhlédnutou hřbitovní parcelu, kterou chce koupit. To se mu po dlouhých letech skutečně daří. Okamžitě začíná s budováním vysněné hrobky.

Zaplatí sochaři ze svého rodného Janova, aby pro něj vytvořil precizní podobiznu. V roce 1910 je všechna práce hotova, hrobka připravena, skoro se až chce říct, že stačí jen ulehnout!

A přesně tak to vidí i Alleno, který v noci po jejím dostavění spáchá sebevraždu. Svůj milovaný hřbitov tak neopustil dodnes, a i když jeho duch nebývá vidět, lidé tu údajně slýchají chrastění klíčů.

Prý jde o znamení, že starý hlídač stále plní svou službu… Potkává při pochůzkách i jiné zdejší zesnulé?