Poradce pro národní bezpečnost se cítí nepříjemně. Stojí v koutě a kouká do stěny. Doufá, že bude moci toaletu co nejrychleji opustit, rozhovor však stále pokračuje. A bude hůř! „Pojďte blíž. Špatně vám rozumím,“ stěžuje si Johnson…
Přivítání amerického prezidenta na letišti je 22. listopadu 1963 vskutku velkolepé. Lidé křičí, snaží se Johnu Fitzgeraldovi Kennedymu (1917–1963) potřást rukou, či se jej alespoň dotknout. I v ulicích Dallasu na něj čekají zvědavé davy.
Ne všichni ho však obdivují. Kulka, svištící vzduchem, snadno našla svůj cíl. Prezident je mrtev. Jeho studené tělo je ještě týž den naloženo v rakvi do letadla Air Force One, které míří do Washingtonu.
„Slavnostně přísahám, že budu čestně vykonávat funkci prezidenta Spojených států a podle svých sil budu zachovávat, střežit a bránit Ústavu Spojených států,“ odříkává na jeho palubě Kennedyho dosavadní viceprezident Lyndon Baines Johnson (1908–1973). Z letadla vystoupí již jako nový prezident USA.
Pracuje všude
Telefonní sluchátka se nově objevují v každé místnosti Bílého domu. A to bez výjimky! Pracovitému Johnsonovi nedělá problém vyřizovat hovory i na toaletě. A jen při telefonování nezůstane.
Prezidentovi v místech, kde je člověk nejraději sám, nepřekáží ani osobní návštěva. Téměř dvoumetrový rodák z Texasu je mistrem v tom, jak dostat své spolupracovníky do nepříjemné situace. Charisma JFK postrádá. Má však talent zatlačit tam, kde je to k dosažení cílů potřeba.
Nejen pro bílé!
Každá ze zhruba 100 propisek se jemně dotýká papíru. Některá přidá čárku, jiná tečku. Prezident Johnson propisky mění a rozdává jako suvenýry.
Tak se rodí jeho podpis na tolik důležitém dokumentu o občanských právech (Civil Rights Act) v roce 1964. Jedna z propisek skončí i v kapse Martina Luthera Kinga (1929–1968), nejznámějšího bojovníka za práva černochů.
Jeho spolupráce s Johnsonem nese ovoce a Martin Luther King je tak o krok blíže ke splnění svého snu.
„Jen pro bílé!“ Cedulka, která tolika Afroameričanům léta přidělávala vrásky na tváři a výrazně ztěžovala i omezovala život, se postupně stane jenom muzejním artefaktem.
Autobusové čekárny, knihovny či toalety jsou nyní přístupné pro všechny – bez ohledu na barvu pleti.
