Proutěné houpací křeslo se zlehka kolébá dopředu a dozadu. S nepřítomným výrazem ve tváři v něm sedí známý anglický spisovatel Jonathan Swift. Stáří k němu rozhodně není nijak milosrdné.

Na zahradě anglického diplomata Williama Templea (1628–1699) debatuje početný hlouček lidí. Je mezi nimi i spisovatel Jonathan Swift (1667–1745), který se náhle opře rukou o kmen stromu.

Mladému spisovateli se totiž zničehonic zatočí hlava. Vzhledem k tomu, že se tak stane poté, co se rychle zvedne z křesla, přičte to právě tomu. Ve skutečnosti jde ale o příznak vážné choroby…

Má milostné problémy

Zkrabatělé vrásky na Swiftově čele napovídají tomu, že autor Gulliverových cest (poprvé vyšly v roce 1726) o čemsi hluboce přemýšlí. Právě píše jeden ze svých pamfletů, jimiž se také proslaví, a zaboha si nemůže vzpomenout na jedno slovo.

Už od mládí totiž trpí tzv. Ménierovým syndromem. „Nemoc vede k záchvatům závrati a ke zvracení a nabývá moci věkem. Končívá hluchotou,“ uvádí současný spisovatel Ivo Fencl. Jedním z jejích projevů jsou také výpadky paměti.

Aby toho nebylo málo, má Swift milostné problémy. Okolo roku 1707 se totiž seznámí s mladičkou Esther Vanhomrighovou (1688–1723), která se do něj zamiluje. Spisovatel její city zřejmě opětuje.

Dívka se ale roku 1723 dozví, že není jedinou Swiftovou láskou. Ztropí proto dublinskému rodákovi scénu a nedlouho poté umírá. S její ztrátou se Swift nikdy zcela nevyrovná.

Nemoc ho zcela ovládne

Levé Swiftovo oko je vypoulené a ošklivě napuchlé. Před pár dny se mu zanítilo a on se ho v záchvatu zuřivosti pokusil vypíchnout. Také mu selhává paměť, motá se zmateně po domě, špatně mluví i slyší.

O deset let později je v tak hrozném stavu, že se začíná mluvit o tom, že se zbláznil. Ve skutečnosti u něj ale naplno propukl Ménierův syndrom. Jeho přátelé ho proto prohlásí za nesvéprávného. Poslední tři roky života stráví Swift v tichosti.

Jen občas prý cosi nesrozumitelného zvolá. Smrt, která ho dostihne 19. října 1745, se tak pro slavného spisovatele stává vlastně vysvobozením.