Rýn. Poslední obranná linie, do níž Adolf Hitler na západní frontě vkládá velkou naději.

Zatímco on si s Josephem Goebbelsem v berlínském bunkru čtou ze životopisu pruského krále Fridricha II. Velikého a doufají v zázrak, Spojenci se k řece nebezpečně blíží.

Němečtí vojáci, zodpovědní za stav Ludendorffova železničního mostu přes Rýn u města Remagenu, nejsou ve své kůži. Nevědí, co mají dělat. Za normálních okolností by důležitý přejezd přes řeku okamžitě zničili.

Jenže to není tak dávno, co americká bomba v říjnu 1944 zasáhla most v Kolíně nad Rýnem přesně v místě, kde byla připravena nálož pro rychlou destrukci, a celá stavba vyletěla do povětří.

Adolf Hitler (1889–1945) se tehdy šíleně rozčílil, muže, kteří most spravovali, pohnal před vojenský soud a nařídil, že žádný další neexploduje bez jeho písemného rozkazu. Němci se nakonec přesto pokusí most u Remagenu odpálit.

Exploduje však jen zhruba polovina uložených výbušnin. Most nadskočí o pár centimetrů a pak se k překvapení všech přítomných vrátí na své původní místo…

Selže i „zbraň odplaty“

Američané se nestačí divit. Takový dárek od Němců nečekali. 7. března 1945 objevují neporušený most u Remagenu. Ke slovu přicházejí odborníci, kteří za obrovského rizika deaktivují zbylé nálože na mostě.

Pak zajistí stabilitu mostu, po němž během následujících deseti dní přejde na druhý břeh řeky šest armádních divizí – 25 000 vojáků včetně vojenské techniky. Za tuto dobu se Němci zoufale snaží most znovu zničit. Ostřelují ho z minometů, bombardují z letadel.

Triumf ale neslaví. „Použijte rakety V-2,“ nařizuje Hitler osobně 14. března. Ani „zbraň odplaty“ ovšem neuspěje.

Spadne sám od sebe

17. března kolem třetí hodiny odpoledne se ozve rachot. Most, poničený předešlými událostmi, se zbortí do Rýna sám od sebe. Při incidentu umírá 33 Američanů, 63 osob je zraněno.

V té chvíli však již vedle něj stojí bytelný pontonový most, přes který se dál do srdce Německa valí nové a nové spojenecké jednotky.

Americký tisk oslavuje úspěch u Remagenu na předních stránkách a generál Dwight D. Eisenhower (1890–1969) prohlašuje, že „tento most měl cenu zlata“. Historikové se shodují, že jeho zisk významně přispěl k rychlejšímu konci druhé světové války.