Zákrok, kdy se různými metodami odčerpávala krev z lidského těla, se v medicínské historii prováděl stovky let. Lékaři totiž věřili, že nadbytek krve může způsobovat řadu nemocí například bolest hlavy nebo záchvaty.

Pouštění žilou je v medicínské historii dobře zdokumentované, zákrok byl totiž tak častý, že byl běžně prováděn i významným osobnostem.

Právě tak lékaři žílu prořízli v jednom únorovém dni i anglickému králi Karlovi II. Stuartovi (1630 – 1685), který pravděpodobně utrpěl záchvat mozkové mrtvice. Když první pouštění žilou panovníkovi neulevilo, byla procedura o několik dní znovu zopakována. Tentokrát Karel II. upadl do komatu, z něhož už se neprobral.

Stejně jako anglickému králi zákrok, při němž se otevřením žíly odčerpávala „přebytečná“ krev, nepomohlo pouštění žilou ani Georgovi Washingtonovi (1732 – 1799). Prvnímu prezidentovi USA byl zákrok proveden kvůli silné bolesti v krku.

Během jediného dne lékaři politikovi proceduru zopakovali několikrát. Přes veškerou jejich snahu ale prezident brzy zemřel. Později jeden z ošetřujících lékařů – James Craik připustil, že velká ztráta krve mohla být za smrt prezidenta částečně zodpovědná.

Jak se krev odčerpávala?

Počátek lékařské procedury, která zdravotní stav člověka spíše zhoršovala, se datuje zřejmě do dob římského lékaře Galéna (129 – 200/216). Tento učenec se domníval, že krev je výsledkem toho, co člověk sní.

Jídlo se údajně v žaludku přeměnilo na tekutou složku. Ta doputovala do jater, kde se z ní stala krev. Někdy tělo ale této látky vyprodukovalo nadbytek, což podle Galéna mohlo vést k bolestem hlavy, horečkám nebo záchvatům.

Lékař proto navrhl metodu pouštění žilou, kdy se tělo zbavovalo škodlivého nadbytku krve.

Nejprve se zákrok prováděl pomocí proříznutí žíly, která byla po té, co z těla odtekl dostatek krve, znovu sešita. Na proceduru se necítili všichni lékaři, proto byla dříve prováděna spíše lazebníky obratnými v práci s břitvou.

Na začátku 19. století, kdy bylo pouštění žilou na vrcholu, nařezávání žíly vystřídala jiná, bezpečnější metoda – přikládání pijavic.

Nohy plné pijavic

V 19. století bylo pouštění žilou rozšířené natolik, že si lidé zákrok nenechávali provádět, jen když byli nemocní, ale také preventivně. Dostupná navíc byla nová metoda.

Na tělo se lidem přikládaly pijavice – kroužkovci schopní nasát několikrát více krve, než je objem vlastního těla.

Pijavice byly sbírány hlavně ženami. S obnaženýma nohama se brouzdaly v mělkých vodách, kde se slizkým tvorům dobře dařilo. Když sběratelky z vody vylezly, měly obvykle nohy obalené pijavicemi. Ty po nasátí samy odpadly a ženy je mohly prodat lékařům.

Vzhledem k tomu, že sběr pijavic představoval snadný výdělek, vydávaly se ženy na lov často. Samy potom trpěly bolestmi hlavy a dalšími zdravotními problémy způsobenými ztrátou krve.

I přes negativa, která byla s pouštěním žilou spojená, přetrvala tato procedura v medicínské historii stovky let. Důvodem byl hlavně pomalý pokrok v medicíně a neznalost přesných funkcí jednotlivých tělesných soustav.

Navíc lékaři měli pocit, že i když si neví s nemocí rady, je vždy lepší udělat něco než nic. V mnoha případech tomu tak ale nebylo.