Co mají společného jablka, okurky, popcorn, kukuřičné lupínky, slané tyčinky nebo brambůrky? Jakmile začnete jakoukoliv tuto pochutinu jíst, bude váš prožitek doprovázet typický křupavý zvuk. Zvuk, který je v nás zakořeněn už tisíce let a který rozhoduje o tom, co sníme, a co ne!
Píše se rok 2003, když se gastrofyzik a profesor experimentální psychologie na Oxfordské univerzitě Charles Spencer rozhodne uchýlit k netradičnímu testování. Dvacítce respondentů rozdá brambůrky Pringles, které jsou jeden jako druhý. Posadí je do zvukotěsné laboratoře, kde je zvuk křupnutí přenášen do sluchátek, které mají na uších.
V průběhu testování Spencer snižuje a zvyšuje hlasitost křupnutí a pozoruje, jak na to jedlíci reagují. Při hlasitém křupnutí je patrná spokojenost a padají poznámky o čerstvosti. V okamžiku, kdy je hlasitost křupnutí snížena, respondenti označí brambůrky za staré a nechutné.
„Chybějící zvuk u jídla je pro nás velmi důležitý,“ vysvětluje Charles Spencer výsledky svého pokusu a pokračuje: „Je to první věc, která nás může varovat před tím, že daná potravina není čerstvá.“
Křupavé je lepší
Zvuk křupavého jídla je přenášen vzduchem i kostmi do našeho vnitřního ucha. Když slyšíme, co jíme, je naše spotřeba potravin větší. Jakmile se onen zvuk nedostaví, přistupujeme k jídlu s nedůvěrou a snažíme se potravinu prozkoumat z jiného hlediska – ať už je to zrak nebo čich. Tuto schopnost jsme podědili od našich zvířecích předků. Ti konzumují hlavně ovoce a měkké tkáně.
Často se jim ale této stravy nedostává, a tak nastupuje plán B – křupavý hmyz a části rostlin. Ještě než člověk objeví oheň, dělá to úplně stejně. S tepelnou přípravou jídla se mu najednou začne otevírat nové spektrum energeticky bohatých potravin, které jsou díky přípravě na ohni rovněž křupavé.
Díky tomu si v naší genetické výbavě neseme informaci o tom, že co je křupavé, je přínosné!
Hudba žvýkání
Jak to, že v současné době je řada křupavých pochutin považována za nezdravé? Za vším stojí obchodní marketing, který si touhu po křupavém vezme za svou bernou minci. Například v 80. letech minulého století utratí texaský výrobce brambůrků Frito-Lay 40 000 dolarů za to, aby vyvinul nejkřupavější chips.
„Nesměl být ani příliš silný, ani příliš tvrdý, protože to zákazníci odmítali,“ vzpomíná Herbert Stone, který se na výzkumu podílel. Touhu po křupavém využívají i šéfkuchaři při sestavování svého menu. „Můžete do názvu jídla přidat cokoliv, ale jakmile se tam objeví slovo křupavé, úspěch je okamžitě zaručen,“ tvrdí známý americký šéfkuchař Mario Batali (*1960).
Je to dáno tím, že už pouhá myšlenka na křupavost v nás vyvolává pocit hladu. Kromě toho existují i další teorie, které se snaží vysvětlit oblibu křupavého jídla. S jednou takovou přijde americký výzkumník v oblasti chutí a vůní Alan Hirsch.
„Když si kousnete do ledu nebo bramborových lupínků, zdravým způsobem vybijete svou nahromaděnou agresivitu,“ upozorňuje vědec, který křupání označuje za „hudbu žvýkání“.
Facebook
Twitter
RSS