Pro někoho diktátor a tyran, pro druhé člověk, který změnil evropské i celosvětové dějiny. Proč došlo k jeho vraždě? Mohl za to vztah s egyptskou královnou Kleopatrou? Nebo se znelíbil senátorům, protože měl téměř neomezenou mocí?
Gaius Julius Caesar (100–44 př. n. l.) patřil v evropských dějinách k nejvýznamnějším politikům a vojevůdcům Římské říše. Nebyl ale pouze geniálním stratégem, vynikal také v řečnictví a literatuře. Narodil se do starobylé a bohaté rodiny Iuliů, kteří se považovali za potomky bájného trojského hrdiny Aenea. I zřejmě proto se během své politické kariéry ničeho nezalekl a šel si krok za krokem za svým cílem, jehož dosažení překazilo až spiknutí jeho odpůrců.
Vláda tří mužů
Jeho politická kariéra začala po smrti diktátora Luciuse Cornelia Sully (138–78 př. n. l.). Caesar zpočátku střídal několik úřadů a už v roce 63 př. n. l. se stal nejvyšším veleknězem. Své přátelské vazby s Pompeiem (106–48 př. n. l.) a Marcem Liciniem Crassem vyústilo v tzv. První triumvirát, který spočíval ve vzájemné politické podpoře. A i díky tomuto novému uskupení se o rok později stal konzulem. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat a Caesar začal podnikat vojenské výpady za hranice Římské říše.
Mistr dobyvatel
Během osmi let se Caesarovi podařilo dobýt pro Římany nová území včetně zaalpské Galie (dnešní území Francie). Jako první Říman pak překročil hranice řeky Rýna a dvakrát dostal za hranice Británie. Kvůli špatnému počasí a odporu místních kmenů se vrátil zpět do Galie, kde potlačil vzpouru roztříštěných Galů, vedených Vercingetorixem. A byly to právě úspěchy v Galii, které pomohly Caesarovi k moci a také k bohatství. Velkou oblibu si získal hlavně u armády a prostých lidí. Čím více moci ale získával, tím více se ho začínal obávat nejen senát, ale i sám Pompeius. Když navíc zemřela Pompeiova žena Julia, shodou okolností Caesarova dcera, oba politici se navzájem odcizili. V roce 53 př. n. l. ještě zemřel ve válce s Parthy třetí člen triumvirátu, Crassus, a uskupení se rozpadlo. Hlavním konzulem se stal Pompeius, který se otevřeně politicky postavil proti Caesarovi.
Proč překročil Rubikon
Caesar právě pobýval se svými legiemi v Galii, když se dozvěděl, že římský senát dal plnou moc jeho politickému soku Pompeiovi. Přestože Caesar věděl, že podle římského zákona nesmí ozbrojený vojevůdce s vojskem překročit hraniční řeku Rubikonu, aniž se vystaví nebezpečí, že bude prohlášen za nepřítele republiky, vydal 10. ledna roku 49 př. n. l. rozkaz svým legiím řeku překročit a táhnout na Řím. Tímto krokem zahájil občanskou válku s Pompeiem, která byla pro další události klíčová. Právě v momentu, kdy jeho legie překročila Rubikon, řekl vojevůdce, vědom si vážnosti svého rozhodnutí, ono slavné: „Alea iacta est“, tedy „Kostky jsou vrženy“. Kvůli tomu se také v podobné souvislosti někdy užívá slovní spojení „překročit Rubikon“.
Osudové setkání s Kleopatrou
Během dvou měsíců Caesarovy legie dobyly celou Itálii, zatímco Pompeius uprchl do Řecka. Caesar ho ale i nadále pronásledoval až do Egypta, kde byl Pompeius zavražděn. V té době v Egyptě probíhaly spory o trůn mezi spoluvládci Ptolemaiem XIII. a jeho sestrou Kleopatrou. Caesar královnu donutil, aby se za svého bratra provdala, sám se s ní ale intimně sblížil, což vyvolalo další válečný konflikt. Římský vojevůdce opět vyšel z konfliktu vítězně a na trůn se dostala Kleopatra. Krátce po Caesarově odjezdu se jí narodil syn, za jehož otce označila Caesara. Po porážce Pompeia získal Caesar významné pravomoci. Už v roce 48 př. n. l. ho senát jmenoval diktátorem na blíže neurčenou dobu, konzulem na pět let a doživotním tribunem lidu. Během krátké doby ovládal římskou armádu a disponoval i prostředky ze státní kasy. Prakticky se tak stal jediným vládcem Říma, což se znelíbilo úřadujícímu senátu.
Lidmi milovaný diktátor
Za své vlády ale Caesar zavedl řadu přínosných reforem. Rozšířil občanská práva, snažil se zavést i sociální opatření, jejichž cílem bylo omezit počet římské chudiny, zreformoval římský kalendář. Zároveň s tím ale posiloval kult své osobnosti a jeho vláda se změnila v diktaturu s autokratickými rysy. Navíc začal vystupovat a oblékat se jako král a uvažoval o tažení proti Parthům, které mohl podle proroctví porazit pouze král. Spojení s Kleopatrou mu tuto situaci neulehčovalo, jelikož její původ sahal až ke slavnému Alexandru Velikému. Senátoři se tak právem domnívali, že chtějí společně dosáhnout impéria a republiku i senát zničit.
Spiknutí senátorů
Proto ještě více sílil odpor skupiny senátorů, která usilovala o zachování republiky. Do čela spiklenců si zvolila Marka Junia Bruta. Protože ho Caesar považoval za svého blízkého přítele, neobával se žádné zrady. Přesto k ní došlo – a to 15. března roku 44 př. n. l., kdy si byli senátoři jisti, že se Caesar osobně dostaví. Před samotnou vraždou dostával Caesar znamení, která nebral v potaz. Už v předvečer zasedání senátu nebylo Caesarovi dobře. Jeho manželka Calpurnia měla dokonce sen o jeho zavraždění, proto ho přemlouvala, aby nikam nechodil. Navíc hned ráno dostal lístek s podrobnou informací o spiknutí, ale nestihl ho přečíst, jelikož se nechtěl zdržovat.
23 ran pro Caesara
Když potom usedl do svého křesla, zachytil Caesar nezvyklé chování senátorů. Přesto prohlásil zasedání za zahájené. Nejprve k němu přistoupil senátor Lucius Tillius Cimber, který se na něj obrátil s prosbou o milost pro svého bratra. Diktátor odmítl. Cimber ho proto uchopil za tógu, což bylo pro ostatní znamení k útoku. Cassius, který stál za Caesarem, vytáhl meč a bodl jej do ramene. Hned nato se na něj vrhli ostatní spiklenci a bezhlavě do něj bodali. Caesar se pokoušel z hloučku útočících uniknout, ale zakopl a upadl. Senátoři mu zasadili celkem 23 ran, podle některých informací byla ale smrtelná jen jedna.
Situace se po jeho smrti zhoršila
Ačkoli si senátoři mysleli, že tímto aktem zabrání rozpadu republiky, její pád se naopak urychlil. Když druhý den přednesl Brutus řeč o Caesarově smrti a nastolení republiky na lidovém shromáždění, nedočkal se ale z řad lidu žádného ohlasu. Spiklenci také podcenili úlohu Caesarova nástupce Marca Antonia, který během pohřební řeči přečetl Caesarovu závěť, ve které diktátor věnoval převážnou část majetku občanům Říma. Navíc se ukázalo, že neměl v úmyslu založit královskou dynastii. Římané posléze vyplenili domy Caesarových vrahů a donutili je k útěku. Nové občanské války tak vyústily ve vítězství Caesarova adoptivního syna Octaviana, který následně nastolil římské císařství.
Facebook
Twitter
Google+
RSS