Ten mučivý proces trvá 3000 dní. Po jeho skončení je z dotyčného nový člověk – sokušinbucu, v překladu živoucí buddha. Tím se ovšem stane jen, když se vše povede tak, jak má. V opačném případě končí rozkládající se tělo v ohni.
U ortodoxních buddhistů sokušinbucu podporu nenajde. Nepovažují tělo za důležité. Představuje pro ně jen zdroj utrpení. Za svůj ale rituál přijmou jiní, hlavně škola japonského ezoterického buddhismu Šingon. Její zakladatel, učenec a básník Kúkai (774–835) je mnohými považován za vůbec prvního, který náročný proces úspěšně dokončí.
Od 11. do 19. století se mniši z této školy vydávají na extrémně trýznivou cestu ke smrti, která v jejich očích neznamená konec, nýbrž povýšení mysli jednotlivce k božské dokonalosti. Jen málokdo ovšem takového cíle dosáhne. Dohromady trvá 3000 dnů, rozdělených do tří období.
Na jídelníčku jehličí a šišky
V prvním 1000 dnech jde hlavně o to zbavit tělo tuku. Na půst jsou sice mniši zvyklí, jíst ale po tři roky jen hrsti oříšků a bobulí je přetěžký úkol. Mimo to dlouhé hodiny meditují v ledových vodách horských řek a nejrůznější pohybovou aktivitou se snažit eliminovat tělesný tuk. Dalších 1000 dní je co se stravy týče ještě skromnější.
Na jídelníčku je jehličí, semínka vytřepaná z šišek, samozřejmě i samotné šišky a loupaná kůra. Není divu, že někteří mniši se pokoušejí zahnat kručení v žaludku polykáním oblých říčních kamenů.
Čajem proti mrchožroutům
Ani s pitím to není žádná sláva. K dispozici je jen ta voda, která mnichovi při modlitbách, meditaci a prozpěvováním manter naprší do úst. Silná dehydratace má pomoci ke konzervaci těla. Po ruce je sice také čaj, který dotyčný začne pít ke konci druhé fáze, ten má ale jiné úkoly, než zahnat žízeň.
Vyrábí se totiž z toxické mízy stromu uruši (škumpa fermežová), která se jinak používá pro výrobu laku na nábytek, a tak nechutná zrovna lahodně. Žaludek se po něm obrací naruby a tělo se skrz ústa snaží vyhodit vše, co v něm ještě dosud zbylo.
A o to jde. Zvracení má totiž za následek ještě větší dehydrataci. Jed, obsažený v čaji, navíc kontaminuje tělesné tkáně, díky čemuž nebude tělo po smrti chutnat mrchožroutům. Je však potřeba si hlídat dávkování, aby mnich nezemřel ještě před koncem celého rituálu.
Sláva vítězům, čest poraženým
Posledních 1000 dní už vydrží jen ti nejsilnější. Pokud se v na kost vyhublé schránce skrývá ještě nějaký život, je mnich přenesen do temné hrobky, kde zaujme meditativní pozici. Aby se neudusil, má k dispozici trubici, kterou seshora proudí vzduch. A také zvoneček, kterým každý den dává vědět, že ještě žije.
Když se přestane ozývat, je hrobka neprodyšně uzavřena a opětovně otevřena až po dalších 1000 dnech. Teprve tehdy se ukáže, zda mnich ve svém snažení uspěl. Pokud jeho tělo mezitím podlehlo rozkladu, je oceněn za snahu prohlášením za významného mnicha a ostatky spáleny.
Jestliže ale zůstala tělesná schránka dobře zachovalá a ve správné pozici, je prohlášen za živoucího buddhu a následně uctíván v chrámech stejně jako on.
Facebook
Twitter
RSS