Hmyzí roj vypadá na první pohled jako neuspořádaný shluk obrovského množství jednotlivců. Tým izraelských a amerických vědců však zjistil matematickou podobnost mezi dynamikou roje a gravitačními interakcemi.

Studie by mohla znamenat velký skok kupředu v chápání masového rojení hmyzu.

U koordinovaného pohybu hejna ryb nebo ptáku může být kolektivní chování postaveno na interakci krátkého dosahu, kdy mají jednotlivci tendenci pohybovat se stejně jako jejich sousedé. V případě rojení hmyzu však tento přístup nefunguje a je třeba odlišný přístup.

Pohyb jednotlivců v hmyzím roji není ve vzájemném souladu a dominantní interakce, která udržuje roj pohromadě má zdá se mnohem větší dosah. Vědci se při svém pokusu zaměřil na muchničky (Simulium), které mají stejně jako další hmyz tzv.

Johnstonův orgán fungující jako zvukový receptor. Podle výzkumníků to zdůrazňuje pravděpodobný význam akustických interakcí při rojení, kdy hmyz vytváří bzučivý zvuk vibracemi svých blanitých křídel.

Když jedna muchnička slyší druhou, reaguje zrychlením směrem ke zdroji. Úroveň zrychlení je přitom úměrná intenzitě zvuku, kterou registruje.

Při uplatňování svého modelu kolektivního chování zvířat, našli vědci podobnost ve struktuře roje muchniček a astrofyzikálních objektů, jako jsou například kulové hvězdokupy, které se skládají z tisíců hvězd.

Hlavní rozdíl mezi skutečnou gravitací, která působí na hmotná tělesa, a touto účinnou akustickou interakcí je to, čemu vědci přezdívají „adaptivní gravitace“.

V hlučném prostředí mohou snížit citlivost svého vnímání zvuku, což vysvětluje, proč se roj přes svou podobnost s gravitačními interakcemi galaxií nezhroutí do sebe.

Pokud sníží svou citlivost, reaguje každá jednotlivá muchnička méně intenzivně na pohyb svých sousedů.