Britové nemají prince Alberta zrovna v lásce. Sympatie poddaných si manžel královny Viktorie získá, až když se mu roku 1851 povede v Londýně uspořádat mimořádně úspěšnou Světovou výstavu. Z jejího výtěžku hodlá v Kensingtonu vybudovat pro místní obyvatele kulturní oázu. Vysní si svou Albertopolis…
Extrémní pracovní vypětí i nezájem, jaký mu Britové obvykle věnují, to vše se podepisuje na princově zdraví. Albert (*1819) umírá 14. prosince 1861 ve věku pouhých 42 let. Jeho skon je pro Viktorii (1819–1901) šokem, z něhož se už nikdy zcela nevzpamatuje. Po čase truchlení se však odhodlá pokračovat v manželových plánech na rozvoj jižního Kensingtonu, části Londýna.
„Je mým přáním, aby síň nesla jeho jméno,“ pronáší panovnice 20. května 1867, když před 7000 hosty pokládá základní kámen k budoucí Royal Albert Hall neboli Královské Albertově síni umění a věd.
Její slova doplní čestná salva z nedalekého Hyde Parku.
Trumfnou Francouze
Architekti, kteří mají stavbu na starost, se inspirují u starověkých amfiteátrů, ale i v Paříži, kde byl roku 1852 slavnostně otevřen Cirque d´Hiver, prostor k pořádání cirkusů a dalších uměleckých akcí. Nebyli by to Angličané, kdyby nechtěli Francouze trumfnout. Royal Albert Hall dostává oválný tvar, který má maximální šířku 83 metrů.
Výška dómu, tvořeného kovovou konstrukcí se skleněnou výplní, dosahuje 41 metrů.
Maximální kapacita síně, určené především pro pořádání koncertů, činí 12 000 osob (z bezpečnostního hlediska je však dnes zredukována na 5544 osob).
Zrádná ozvěna
29. března 1871 probíhá slavnostní otevření. Úvodní řeč pronáší Edward, princ z Walesu (1841–1910). Královna Viktorie je totiž tak dojatá vzpomínkami na zemřelého manžela, že není schopna slova. Koncert, který následuje vzápětí, ovšem odhalí velkou slabinu síně. Silná ozvěna kazí hudební zážitek.
Brzy se v Londýně s úšklebkem říká, že Royal Albert Hall je „jediným místem, kde si může být britský skladatel jistý, že své dílo uslyší dvakrát“.
Potíže s akustikou se podaří definitivně vyřešit až v roce 1969 instalací sklolaminátových disků, mezi Brity známých jako „houby“, pod střechou dómu.
Facebook
Twitter
RSS