Porážka římských legií u Kann v srpnu 216 př. n. l. je zdrcující. Nic platná jim nebyla početní převaha. Kartaginský vojevůdce Hannibal soupeře dokonale obklíčil a rozprášil.
Mladí římští patricijové nyní otevřeně mluví o tom, že utečou za hranice, neboť republika je odsouzena k zániku. Na to se ale nehodlá jen tak dívat Publius Cornelius Scipio (236–183 př. n. l.), navzdory svému nízkému věku již ostřílený voják z jedné z nejvznešenějších římských rodin.
„Přísahal, že republiku nejen nikdy neopustí, ale že nedovolí ani nikomu jinému, aby to udělal, i kdyby ho měl zabít,“ píše současný britský historik Adrian Goldsworthy.
Po dobrém i po zlém Scipio zažene poraženeckou náladu v myslích římské aristokracie a v čele hispánského vojska – nikdo jiný o tento post stejně nestál – vyráží bránit zájmy Věčného města. Mnozí to považují za sebevraždu…
Vycvičí nové vojsko
Scipionovi se však podaří obsadit Nové Kartágo, hlavní kartaginskou baštu v Hispánii (na Pyrenejském poloostrově), a po bitvě u Baeculy v roce 208 př. n. l. odtud vyžene nepřátele úplně. Za to ho v Římě uvedou do prestižní funkce konzula. Jeho popularita dosahuje hvězd.
Přidávají se k němu dobrodruzi i váleční veteráni z celé Itálie, takže na Sicílii může zformovat a vycvičit vojsko s jediným účelem – definitivně rozdrtit Kartágo. V roce 204 př. n. l. konečně obdrží souhlas senátu, aby se přeplavil do Afriky.
Pyšnému punskému městu záhy uštědří řadu porážek, připraví je o spojence a sevře v obležení.
Vyzraje na slony
„Vrať se domů!“ vzkazují zoufalí Kartaginci Hannibalovi (247–183 př. n. l.), který zatím stále operuje v Itálii. Ke střetu dvou geniálních vojevůdců dochází u Zamy v roce 202 př. n. l. Scipio zaskočí Hannibala netradičním uspořádáním svých jednotek a poradí si i s jeho největší zbraní, s válečnými slony.
Dokonale pomstí porážku u Kann. Za odměnu si vyslouží přízvisko Africanus. Jeho sláva v Římě dosahuje vrcholu. Je však vrtkavá. Poslední fázi jeho života totiž poznamená skandál, když je válečník obviněn ze zpronevěry.
Facebook
Twitter
RSS