Za „výsměch pracujícímu lidu“, plný rozvratného pesimismu, označí dobová kritika Píseň o Viktorce, básnickou sbírku z pera Jaroslava Seiferta. Takové verše v období socialistického realismu zkrátka nefrčí…
„Když jsem se narodil, stanuly nade mnou sudičky. První řekla: Bude pít víno. Druhá na to: A rád. Třetí však dodala: Ale jen červené,“ glosuje český spisovatel a básník Jaroslav Seifert (1901–1986) okolnosti svého narození.
Otec je klasickým proletářem, těšícím se s kladivem v ruce na světlé zítřky, matka praktikující katolička. Sám Seifert přilne spíše k „vyznání“ otce a v roce 1921 vstupuje do rodící se KSČ.
Postaví se Gottwaldovi
Seifertova raná tvorba je typickým příkladem proletářské poezie. Ke konci 20. let mu však začne dělat starost směr, kterým se KSČ pod vedením Klementa Gottwalda (1896–1953) ubírá.
„Komunistická strana je v nebezpečí, soudruzi!… Řekněte nahlas, co si myslíte: že nechcete sektářství,“ vyzve ostatní straníky. Kromě sedmi signatářů protestního dokumentu se ale proti bolševizaci strany nepostaví nikdo a Seifert je z ní vyloučen.
S Němcovou si zavaří
Za druhé světové války Seifert vsadí na vlasteneckou notu.
„Jde mrtvá k nám a všechny lásky její čas proměňuje znovu ve vzácnější kov.“ stojí ve sbírce Vějíř Boženy Němcové, kterou autor napsal v roce 1940. Není to naposledy, co Seifert pracuje s motivem národní buditelky Boženy Němcové (1820–1862).
Její nešťastný život, propletený s osudem fiktivní Viktorky z Babičky, mu v roce 1950 poslouží jako námět pro sbírku Píseň o Viktorce. Skličující a melancholické čtení však strhá dobová kritika.
Život plný paradoxů
Seifert se pouští na tenký led, který pod ním definitivně rupne, jakmile se provalí, že ve vinárně veřejně prohlásil, že „má radši zvracejícího Francouze než tančícího Rusáka“. Čtyři roky nesmí publikovat.
Jakmile zákaz vyprší, za sbírku Maminka (1954) ihned obdrží Státní cenu Klementa Gottwalda.
V dalších letech Seifert otevřeně protestuje proti politickému věznění kolegů a v prosinci 1976 podepíše mezi prvními Chartu 77. Pro režim je sice nepohodlný, ale zbavit se ho jen tak komunisté nemohou. Zvlášť poté, co se v říjnu 1984 stane laureátem Nobelovy ceny za literaturu.
