Seznámil Ondřej Sekora Čechy s ragby?

Svůj život dělil mezi poetického Ferdu Mravence a drsný svět ragby. Ilustrátor a novinář Ondřej Sekora byl muž mnoha talentů a optimismus neztratil ani v nejtěžších chvílích, kdy musel každodenně bojovat o holý život.

Svého otce si Ondřej Sekora (1899–1967) moc neužije. Umírá totiž, když je třetímu z jeho šesti dětí teprve sedm let. Ondřej je nadaný, studuje gymnázium, ale maturitu mu odloží první světová válka. Jen maličko mu pak schází, aby se stal váženým právníkem.

Během studia totiž zjistí, že to není nic pro něj. To, co ho naopak láká, je kreslení. Svými obrázky zásobuje brněnské Lidové noviny a v roce 1921 nastupuje do redakce na plný úvazek.

Ondřej Sekora se svou nejslavnější postavičkou.

První byl pes

I když Ondřeje Sekoru máme spojeného s kreslenou postavičkou Ferdy Mravence, tenhle hrdina zdaleka není Sekorův první. Už v roce 1926 se jeho debutovým seriálovým hrdinou stává pes Voříšek, následuje dobrodruh Animuk, sportovci Hej a Rup, voják Vendelín nebo kuře Napipi.

Ferdův čas na stránkách Lidových novin přichází až v roce 1933, o dva roky později se zrodí i Brouk Pytlík.

Rozhodčí i trenér

Sekora si dokáže najít čas i na další aktivity. Během pobytu v Paříži v roce 1923 totiž objeví sport, který u nás v té době vlastně nikdo nezná. Říká se mu ragby a Ondřej Sekora si domů z Francie veze nejen zážitky, ale také jeho pravidla.

Přeloží je do češtiny a díky němu dnes mají ragbisté svou originální terminologii, zahrnující pojmy jako mlýn, vazač, rváček nebo pilíř. 9. května 1926 se hraje první utkání na českém území. Samozřejmě v té době ještě neexistují žádné ragbyové kluby, ale to Ondřeje Sekoru nezastaví.

Osobně dá dohromady dva týmy, které sestaví z fotbalistů a zápasníků. Během souboje pak funguje nejen jako trenér obou mužstev, ale také jako rozhodčí.

Své kresby ilustrátor věnoval i oblíbenému sportu.

Věznění přežije

Sekorovu kariéru přerušuje věznění v nacistických pracovních táborech, po válce se pak vrací k novinářskému řemeslu. Stává se redaktorem deníku Práce i časopisu Dikobraz, spoluzakládá Státní nakladatelství dětské knihy.

Zásobuje tisk svými kresbami a vstupuje také do KSČ, jejíž ideologii pomáhá svou tvorbou propagovat. Poté, co jej v roce 1964 postihne mrtvice, stahuje se však do ústraní a tři roky nato, tento svět opouští.