„Tentokrát skutečně odplouváme,“ pošeptá Šarlota manželovi. „Budeme vládnout a já chci, aby nám Evropa záviděla.“
Maxmilián Habsbursko-Lotrinský (1832–1867) se na svou půvabnou ženu usměje, rozjařený žhavými slunečními paprsky, pocitem neskonalého štěstí i ovacemi, jimiž je všude vítají. „Proč by tomu mělo být jinak?
Plujeme do nové země, proslulé svým bohatstvím, z níž vytvoříme mocný a moderní stát. Jsem si jist, že nás už očekává s otevřenou náručí plnou květů,“ zašeptá s úsměvem. Netuší, jak šeredně se plete. Mexičané ve své zemi žádného cizince na trůnu nechtějí.
A už vůbec ne jakéhosi „naivního“ císaře, který sní o lepším Mexiku. Brzy se ukáže, že zisk horké mexické koruny je pro mladého Habsburka a jeho ženu jen Pyrrhovým vítězstvím.
Až příliš se nadchli pro pofiderní plány císaře Napoleona III. (1808–1873), který chtěl v zemi pod patronací Francie zřídit císařství…
Nikdo jim nepomůže
Svou novou funkci bere císařovna přesto velmi vážně a často po Mexiku cestuje. Maxmilián se snaží ustát politickou situaci, země se ale bouří. „Bude nejlepší, když abdikuji,“ přemýšlí nahlas.
Od toho ho však energická Šarlota (1840–1927), původem belgická princezna, vehementně zrazuje. V největším zoufalství odjede do Evropy a prosí své příbuzné i Napoleona III. o pomoc – v obou případech marně. Nikdo nemá chuť cokoli riskovat.
Když pomoc odmítne i papež, poslední možnost, propadne Šarlota šílenství. Je nepříčetná, odmítá jíst ze strachu, že jí budou podávat otrávené jídlo.
„Vyváděla na ulicích, lokala vodu z kašen a vyrážela šílené výkřiky,“ zmiňuje se francouzská spisovatelka Juliette Benzoniová (1920–2016).
Píše stále stejný dopis
Ani lékaři si s císařovnou nevědí rady. Stává se z ní lidská troska. Trpí až do 19. ledna 1927. Temnota, která jí obestřela mysl, se už nikdy nerozplyne. Každého dne neúnavně znovu a znovu píše stejný dopis – vyznání lásky svému muži.
Ten je přitom už dávno po smrti! Před popravčí četou skončil jen pár měsíců poté, co Šarlota opustila Mexiko.