Už od Antiky se lékaři zavazují k dodržování mravních principů při výkonu svého povolání proslulou Hippokratovou přísahou.  Proč to tedy byli právě lékaři, kteří se v nacistickém Německu dopouštěli těch nejhorších zvěrstev?

Jak týrali vězně v koncentračních táborech? A za jakým účelem? 

Nacističtí lékaři si rozhodně nemysleli, že by se svými šílenými pokusy jakkoli protivili lékařské etice. Židé a Romové pro ně totiž nebyli lidé, ale stáli na nejnižší příčce rasové hierarchie s označením „Lebensunwertes Leben“ (život nehodný žití).

Proto byli ideálními kandidáty na pokusy s vyšším cílem – pomoci německým vojákům v boji o ovládnutí Evropy. Další experimenty pak byly spjaty s ideologií třetí říše.

Měly nastínit, jak se co nejjednodušším způsobem zbavit nedokonalých jedinců, kteří byli státu na obtíž.

Pro potřeby vojáků

Jak již bylo řečeno, většina pokusů probíhala s cílem najít řešení problémů, se kterými se německé vojsko potýkalo na bitevním poli.

Židé, Romové, ale i váleční zajatci v koncentračních táborech tak byli vystavováni jedovatým plynům a jiným chemikáliím, byly jim prováděny amputace bez anestezie či schválně infikovány rány.

Testovali se na nich vakcíny proti nemocem, sledovaly se reakce jejich organismu při vystavení extrémním mrazům či tlaku.

Až ke hvězdám

Pro potřeby německého letectva prováděl pokusy doktor Sigmund Rascher (1909–1945), který sloužil jako kapitán Luftwaffe. Němci chtěli vyvinout tryskové stíhačky schopné dosáhnout výšky až 18 kilometrů.

Nevěděli však, zda by piloti byli v těchto výškách vůbec schopni pracovat, ani jaké by byly možnosti jejich záchrany při dekompresi a seskoku padákem. Pokusy prováděné na primátech totiž nebyly průkazné.

Rascher se znal s velitelem SS Hendrichem Himmlerem, a to díky své manželce Nině Diehlové, která dříve pracovala jako jeho sekretářka. Nabídl se, že Himmlerovi napíše a požádá ho, zda by umožnil testování na lidech.

Hrůzné pokusy v „maringotce“

Pokusy, jež měly ozřejmit účinky poklesu atmosférického tlaku a obsahu kyslíku ve vzduchu na lidský organismus, započaly v únoru 1942 na vězních v koncentračním táboře Dachau. Nízkotlakou komoru, která připomínala maringotku, dodalo Luftwaffe.

MUDr. František Bláha, který byl od roku 1941 v Dachau vězněn, k tomu řekl: „Většina vězňů hynula těmito pokusy v důsledku vnitřního krvácení do mozku nebo plic; četní lidé chrlili krev, když byli vytaženi z komory.“

Smrtelná katapultace

Při pokusech byli vězni přivázáni k popruhům padáku, aby byla simulace co nejvěrohodnější, což často vedlo ke zlomení vazu či poškození míchy. Na několika z těch, kteří experiment přežili, prováděli Rascherovi asistenti vivisekci, tedy pitvu zaživa.

80 z 200 nedobrovolných účastníků pokusů zemřelo během nich, zbytek byl popraven. V červnu pak Himmler rozhodl o tom, že se v testování již nebude pokračovat.

Podchlazení piloti

Od srpna 1942 začal Rascher pracovat na dalším výzkumu, tentokrát prováděl experimenty s ochlazováním organismu. Němečtí piloti se totiž často zřítili do ledové vody oceánu a nedařilo se je poté zahřát.

Při Rascherových pokusech byli proto vězni nuceni pobývat v ledové lázni s teplotou kolem 3 °C. Měřila se teplota těla, většina nepřežila její pokles pod 25 °C. Rascher zjistil, že i po vytažení z vody teplota těla klesá, a hledal způsoby, jak účastníky experimentu zahřát. Rychlé ponoření do horké až vařící vody však přineslo jen rychlou smrt.

Simulace mrazu jako na Sibiři

Při bojích v Rusku byli němečtí vojáci vystaveni extrémním mrazům. Himmlera proto zajímalo, zda jsou Rusové geneticky lépe uzpůsobeni chladu odolávat a jaké jsou účinky živočišného tepla.

Vězni především z řad Rusů tak byli nuceni nazí čelit teplotám pod bodem mrazu přivázaní na nosítkách, a to klidně celou noc. Případně byli přikryti prostěradly a co hodinu poléváni studenou vodou.

K prozkoumání účinků živočišného tepla na podchlazené byly z tábora v Ravensbrücku převezeny do Dachau čtyři Rusky, které při experimentech nahé zahřívaly vězně. Ze 300 účastníků pokusy nepřežila 1/3 z nich.

Dá se mořská voda pít?

Dalším problémem, který trápil letecké i námořní trosečníky, byl nedostatek pitné vody. Dr. Konradu Schäferovi se podařilo chemicky odsolit mořskou vodu. Jenže jeho metoda byla v praxi nepoužitelná.

Proto inženýr Eduard Berka vymyslel „Berkatit“, který však jen překrýval chuť mořské vody. Experiment s jeho využitelností pro vojáky se uskutečnil roku 1944 na 40 vězních v Dachau.

Některým byla podávána čistá mořská voda, jiným odsolená Schäferovou metodou, dalším jen ochucená Berkatitem, a to po dobu 12 dní. Vězni v průběhu experimentu rychle hubli a slábli, mořská voda umocňovala jejich žízeň. Buď křičeli, nebo apaticky leželi. Během pokusu nikdo nezemřel, to až později na následky selhání ledvin.

Je libo malárii, žloutenku, nebo tyfus?

V zákopech se němečtí vojáci potýkali také s řadou nemocí, především se žloutenkou, tyfem a malárií. Poslední jmenovaná byla problémem hlavně proto, že Himmler plánoval malárií postižená dobytá území v Rusku osídlit germánským obyvatelstvem.

Mezi roky 1942 až 1945 proto byly v Dachau prováděny experimenty, které měly prověřit účinnost očkování proti této nemoci. Z tisíce lidí, přinucených se pokusů účastnit, jich polovina nepřežila.

Zkoumání skvrnitého tyfu se odehrávalo mezi roky 1942 až 1944 v táborech v Buchenwaldu a Natzweileru. Experimenty se žloutenkou pak především v táboře Sachsenhausen, v dalších táborech zase s jinými nemocemi.

Spor o sulfonamidy

V pozadí dalšího z řady pokusů na lidech stál atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha dne 27. května 1942. Když byl zraněný převezen do Prahy, vyslal Himmler svého přítele a osobního lékaře Karla Gebharta, aby ho operoval.  Ten dopustil vážné chyby, když neuposlechl své kolegy a nepodal Heydrichovi po operaci sulfonamidy (antibiotika nyní používaná zejména k léčbě močových infekcí).

Když pacient zemřel, upadl Gebhart v nemilost. Aby dokázal, že jsou sulfonamidy neúčinné, rozhodl se provádět pokusy na vězních v Sachsenhausenu.

Nesmyslné mrzačení

Nejprve bylo potřeba u nich uměle vyvolat gangrénu. Gebhart proto způsoboval pokusným osobám hluboké řezné rány, které infikoval nejrůznějšími bakteriemi, například streptokoky. Do ran jim sypal sklo nebo piliny.

Pak se přesunul do Ravensbrücku a v pokusech pokračoval na ženách. Himmler žádal, aby jim byla způsobena skutečná střelná zranění jako na frontě. To Gebhardt odmítal, ale pokusy zintenzivnil, obětem narušoval krevní oběh a zvyšoval množství bakterií v ráně.

Některé ženy zemřely, ale řada přežila právě díky sulfonamidům, které byly účinné. Tím ale Gebhart neskončil, pokračoval se vzájemnými transplantacemi kostí a svalů mezi ženami. Drtil jim kosti, odstraňoval celé svaly, amputoval končetiny. I když nezemřely, byly doživotně zmrzačené.

Yperit, zápalné bomby a jedy v jídle

Vojáci na frontě se potýkali rovněž s popáleninami, způsobenými hořčičným plynem yperitem a fosforem ze zápalných bomb.

Aby se zjistilo, jak co nejlépe popáleniny u vojáků zacelit, probíhaly v koncentračním táboře v Sachsenhausenu mezi roky 1943 až 1945 experimenty s hořčičným plynem yperitem a v Buchenwaldu mezi roky 1943 až 1944 se zápalnými bombami.

Vězňům byly způsobeny vážné popáleniny, které jim byly následně léčeny. V Buchenwaldu se testovaly také nejrůznějších jedy, které byly vězňům přidávány do jídla, později byli stříleni jedovatými náboji.

Ve jménu ideologie

Řada dalších pokusů pak neprobíhala kvůli válce, ale v duchu ideologie třetí říše. Hlavní roli hrála nadřazenost árijské rasy a snaha o vyhlazení všech v očích nacistů nedokonalých jedinců.

Šlo nejen o příslušníky „neárijských“ národů, ale i o lidi staré či postižené. Léčit homosexualitu se například pokoušel dánský lékař Carl Peter Værnet (1893–1965). Dalším stupínkem pak byla výroba nadlidí – super vojáků, kteří porazí všechny nepřátele.

Skoncujeme s postiženými dětmi

Nacisté se chtěli zbavit všech postižených v zemi. Nejprve byly skrytě vyvražďovány postižené a znetvořené děti. Lékaři je museli hlásit přes speciální formulář a tříčlenná komise pak rozhodovala o jejich životě a smrti.

Vznikla speciální dětská oddělení, na kterých byly dětem tajně podány smrtelné dávky prášku na spaní, které u nich vyvolaly příznaky podobné zápalu plic. Ten byl pak jako příčina smrti zaznamenán do chorobopisu. Takto bylo zabito asi 5000 dětí.

Akce T4

V návaznosti na zabíjení dětí byla v roce 1939 zahájena Akce T4 – tajný program na vyvražďování postižených lidí v nacistickém Německu. Postup byl podobný – všechny psychiatrické léčebny a ústavy musely hlásit počty postižených.

Komise rozhodla, které osoby budou přepraveny do speciálních likvidačních center. Porovnávala se účinnost podávání smrtících injekcí a zabíjení v plynové komoře, která ze srovnání vyšla lépe. Povědomí o akci postupně rostlo a vyvolalo odpor katolické církve.

Ta apelovala na veřejnost, že podobně může být nakládáno i se zmrzačenými vojáky z fronty. Masový odpor donutil Adolfa Hitlera 18. srpna 1941 program veřejně ukončit.

Nedobrovolná sterilizace

Původně měla ztráta plodnosti vést k početnímu a intelektuálnímu oslabení poražených národů, nakonec však byla využita k řešení židovské otázky v koncentračních táborech. Zvoleny byly dvě cesty.

Autorem metody sterilizace pomocí rentgenových paprsků byl a v Osvětimi ji od roku 1942 prováděl doktor Horst Schumann. Jeho totální neznalost gynekologické anatomie způsobovala u pacientek, které byly rentgenu vystaveny tajně, popáleniny, záněty, hnisání a horečky.

Jeho kolega, doktor Carl Clauberg, pak při gynekologických prohlídkách vstřikoval ženám do dělohy různé látky, způsobující její poškození. Svými pokusy vyvinul metodu, kterou by bylo možno sterilizovat až 1000 žen denně.

Jak vypěstovat dokonalé árijce?

Oproti tomu Josef Mengele chtěl urychlit vypěstování nadřazené árijské rady tím, že by každá matka rodila vícečetné potomstvo.

Proto se při své práci zaměřil na výzkum dvojčat, která mu měla pomoci určit, které vady jsou geneticky dané a které způsobené prostředím.

Snažil se ovlivnit barvu očí dětí vstřikováním chemikálií, navzájem jim transplantoval orgány, sešíval je k sobě a podobně. Z 1500 párů dvojčat, která zkoumal, jich přežily pouhé dvě stovky.

Výroba supervojáků

Němci se také snažili vytvořit tak zvané „supervojáky“. Už v roce 1937 se na trhu objevil lék s názvem pervitin, který obsahoval metamfetamin. Vojákům zlepšoval koncentraci i fyzický výkon a zmírňoval jejich úzkosti.

Byli po jeho podání schopni bojovat od rána do večera několik dní po sobě. Na frontu proto putovalo 200 milionů těchto tabletek. Jenže když účinky drogy vyprchaly, proměnili se supervojáci v zombie bez energie a chuti bojovat.

V roce 1944 se tedy v koncentračním táboře Sachsenhausenu začala na vězních testovat nová droga, D-IX, která obsahovala kokain, oxykodon a pervitin. Díky ní dokázali vězni ujít až 130 km bez odpočinku s 20kg zátěží na zádech. Sériová výroba D-IX se už ale nestihla realizovat.

Trestu (ne)unikneš?

Následkem nacistických experimentů zemřela spousta lidí, jiní byli po jejich ukončení záměrně zavražděni a pitváni. Přeživší byli doživotně znetvořeni a psychicky narušeni.

S 23 nacistickými „lékaři“, které se Spojencům po válce podařilo dopadnout, byl v letech 1946–1947 veden takzvaný lékařský proces v Norimberku. Z nich bylo 7 zproštěno viny, 9 uvězněno a jen 7 popraveno.

Řada jich ale bohužel unikla spravedlnosti, a mnozí dokonce po válce pokračovali v lékařské či vědecké kariéře.