„Ano, nechám ho vybudovat přímo tady,“ promne si ruce egyptský faraon Amenhotep III., poté co si prohlédne nedalekou pláň nad západním břehem Nilu.
Jen několik měsíců nato sem nažene desetitisíce dělníků, kteří po letech usilovné dřiny vztyčí k světu monumentální chrám. Nikdo tehdy netuší, že dvě gigantické sochy, jež vyrostou před průčelím honosné svatyně, se jednoho dne tiše rozezpívají!
Oblohou probleskují první ranní paprsky. Zlehka se opírají do stěn obrovských kamenných monumentů, jež se vzpínají vysoko k nebi. Sytě okrové sochy zpodobňující sedícího faraona Amenhotepa III.
se zablyští a dají se do podivného naříkavého zpěvu. Lidé, procházející zrovna kolem, jsou jako u vytržení. „Jak je to možné?“ vrtá jim hlavou. „Že by snad sochy obživly?“ ptají se sami sebe.
Memnonovy kolosy, nacházející se nedaleko tehdejších Théb, se takřka přes noc stanou velkolepou antickou atrakcí. „Věřilo se, že z nich každý den vychází jakýsi mírný zvuk.
I já, když jsem zde byl… jsem ho slyšel,“ přiznává antický filozof Strabón. Podle něj bylo na vině zemětřesení, které vytvořilo v sochách drobné trhliny, jež se působením ranních paprsků začaly zvětšovat a vydávat tak zvuk podobný citeře.
Řekové nicméně jejich zpěv považují za kouzelný. Dokonce sochy pojmenují podle Memnona, bájného mytologického krále a hrdiny trojské války.
Ponoří se do věčného mlčení
Od soch se opět line podivný lomoz. Tentokrát však nejde o zpěv, ale o zvuk kladiva dopadajícího na hlavici dláta. V roce 130 totiž před záhadnými sochami stane římský císař Hadrián.
„Vytesejte své nesmrtelné verše na nohy těch kamenných obrů,“ vyzve básnířku Julii Balbillu, která mu ráda vyjde vstříc. Podle některých historiků tak vzniká vůbec první graffiti v dějinách.
O čtyřicet let později navštíví místo císař Septimus Severus, žárlící na slávu svého předchůdce. „Taková neúcta! Ihned nechte sochy opravit,“ rozkáže svým stavitelům. Po jejich zásahu se však Memnonovy kolosy ponoří do věčného mlčení.
Už nikdy nevydají ani hlásku. Svoje kouzlo však přesto nikdy neztratí.
