V Hamburku se roku 1899 koná první soudní proces kvůli fotografii. Souzeni jsou dva fotografové a žaloba se snaží zabránit tomu, aby se jejich fotografie dostala na veřejnost.
Bývalý německý kancléř Otto von Bismarck (1815–1898) umírá a nechce, aby ho po smrti někdo viděl. Nepřeje si vytvoření posmrtné masky, fotografie ani obrazu.
To by mohl být zlatý důl, řeknou si hamburští fotografové Max Priester (1865–1910) a Willy Wilcke (1864–1945), pronajmou si byt ve Friedrichsruhu a podplatí jeho fořta Louise Spröcka.
Když 30. července 1898 Bismarck ve 23 hodin vydechne naposled, Spröck pošle echo a podle dohody nechá zahradní branku a okno v přízemí domu otevřené.
Kolem 4. hodiny ranní vniknou fotografové do pokoje mrtvého, kde nastaví hodiny na 11:20 a upraví polštář tak, aby Bismarckova hlava byla lépe vidět. Za pomoci hořčíkového blesku pořídí čtyři fotky, což jim zabere asi 10 minut.
O dva dny později si podají inzerát:
„Hledá se kupec pro jedinou existující fotografii Bismarcka na smrtelné posteli, vytvořenou krátce po smrti.“ Nejvyšší nabídkou reaguje nakladatel Dr. Baltz, ochotný zaplatit 30 000 marek (dnes přibližně 5,5 milionu korun) a 20 % ze zisku.
Závistivý fotograf Arthur Mennell (1855–1941) je však udá dřív, než je obchod uzavřen. Policie všechny zatkne a postaví před soud. Spröck a Priester vyfasují pět měsíců, Wilcke osm a navíc přijde o titul dvorního fotografa.
Zabavené negativy i všechny reprodukce končí v sejfu Bismarckovy rodiny, která prohlásí, že je nikdo nikdy nespatří. Asistent fotografů Otto Reich si však pořídil kopii, a tak se přece jen objeví.
Ovšem až v roce 1952, tedy více než půl století po jejím pořízení a dlouho po smrti obou autorů.