Italové se dmou pýchou. O jejich miláčkovi mluví celý svět. Na oběd ho pozval americký prezident Franklin D. Roosevelt a udělil mu Záslužný letecký kříž.

Za to, co italský maršál letectva Italo Balbo (1896–1940) dokázal, si ho bezesporu zaslouží. V roce 1933 přeletěl se skupinou 24 létajících člunů Savoia-Marchetti S.55 z Orbetella (asi 120 kilometrů severozápadně od Říma) do Chicaga.

Úspěch svého ministra letectví ocenil i Benito Mussolini (1883–1945), jemuž Balbo v roce 1922 pomohl převzít moc v Itálii. Jedna odměna však leteckého hrdinu zarazí.

Chtěl se ho zbavit?

„Jmenuji vás do funkce guvernéra Libye,“ dozvídá se Balbo při schůzce s Mussolinim. Přemítá, zda se ho chce duce zbavit, nebo mu naopak dává šanci, aby využil svůj organizační talent.

Pravdou je, že tehdejší italská kolonie Libye je zaostalá a potřebuje schopného správce. Stejně tak se ale nedá popřít, že Mussolinimu vadí Balbova velká popularita v Itálii i ve světě. Proto ho snad chce „uklidit“ do Afriky. Ať tak či onak, Balbo je voják a duceho rozkaz splní.

Na útok nemá síly

Balbo kritizuje duceho za spojenectví s nacistickým Německem. I kvůli Hitlerovým projevům antisemitismu. Nicméně jako vrchní velitel italských sil v severní Africe se Balbo po vypuknutí druhé světové války připravuje na boje s Brity, kteří hájí Egypt.

S Mussoliniho plánem mohutné ofenzivy však nesouhlasí. Na to jeho špatně vyzbrojené jednotky prostě nestačí. Duce je ale neoblomný.

Zmatky, nebo vražda?

Vývoj války brzy ukáže, že měl Balbo pravdu. On sám se toho ale už nedožije. 28. června 1940 vyráží na inspekci italských sil na východě Libye a kolem půl šesté večer se jeho bombardér objevuje nad městem Tobruk.

Při pokusu o přistání je však stroj sestřelen italským protiletadlovým dělostřelectvem. Balbo i osm dalších lidí na palubě umírá…

Italové tragický incident označují za nešťastnou náhodu. Jenže odbyté vyšetřování zanechává prostor pro dohady, že ve skutečnosti šlo o Balbovu vraždu, kterou si objednal Mussolini. Současní historikové tuto variantu ale vesměs vylučují.

Za palbu do vlastních řad podle nich mohly především zmatky a špatná organizace obrany Tobruku.