Krouží vysoko na obloze a pozoruje dění pod sebou. Pojednou spatří holuba. Neváhá, složí křídla k tělu a spustí se volným pádem k nic netušící oběti. Prudkým nárazem ji omráčí a zmocní se jí.

Takto loví sokol stěhovavý (Falco peregrinus), pták tzv. vysokého letu.

Pohybuje se ve výšce několika set metrů, někdy i kilometru, odkud se vrhá střemhlav dolů, přičemž díky svému aerodynamicky tvarovanému tělu může dosahovat rychlosti i přes 300 kilometrů v hodině.

Dokonce byla naměřena rychlost atakující hranici 400 kilometrů v hodině! To jej činí nejrychlejším ptákem světa. Smrtící jsou zejména jeho pařáty. Oběť pak obvykle dorazí klovnutím.

Kořistí dravce čeledi sokolovití (Falconidae) se stávají ponejvíce zpěvní ptáci, jako například kosi. Může však ulovit i ptáky větší, než je on sám, jako jsou vrány či volavky.

Drobní savci, jako hraboši, veverky či králíci, se na jeho jídelníček tak často nedostanou. Což je dáno loveckým stylem, který není pro lapení pozemní kořisti vhodný.

Sokolové si pro hnízdění vybírají skalnaté oblasti, preferují otevřenou krajinu. U nás se v současné době vyskytují poměrně vzácně, dle odhadů u nás hnízdí každoročně pouze několik desítek párů. Úspěšně hnízdící páry byly zaznamenány například na Šumavě.

Tito ptáci jsou také skvělí manipulátoři. Guy Beauchamp z University of Montreal v Kanadě je sledoval po dobu deseti let.

Zajímalo ho podivné chování těchto predátorů z vrcholu potravního řetězce a to v blízko početných hejn jespáků srostloprstých (Calidris pusilla).

Místo aby se na drobné ptáky z čeledi slukovitých (Scolopacidae) vrhli hned, jak přiletěli do jejich rajónu, zvolili vyčkávací strategii a výpad za kořistí uskutečňovali ve zdánlivě náhodných intervalech.

Zprvu obezřetní jespáci začnou mít postupně jiné starosti, například se sháněním potravy. A když už to neočekávají, přichází útok shůry!