„Já jsem pro to, přátelé, abychom se napili,“ povzbuzuje Sokrates své hosty. Symposion začíná úlitbou vína bohům. Všichni odpočívají na lehátcích. Po hlavním jídle zobou ovoce, zákusky a sýry. Nastává čas se napít.

„Je nesporné, že víno zavlažuje duši a přitom uspává každé trápení, tak jako mandragora uspává lidi a probouzí veselou náladu…,“ vysvětluje Sokrates (asi 469–399 př. n. l.) společnosti a sám jde příkladem.

Napije se a pobízí osazenstvo k volbě krále kvasu – symposiarcha. Muže, který se bude starat o zábavu a dostatek pití, vybírají losem. Nový symposiarchos se vzápětí hlásí o slovo. Určuje, jaký má být poměr vody a vína při mísení.

Většinou jde o tři díly vody počítané na dva díly vína. Nápoj se mísí ve velkých nádobách a sběračkou nalévá do pohárů, ze kterých rychle mizí v ústech hostů. Pravidla hostiny totiž říkají jasně: „Pij, nebo odejdi.“

Nikdo není namol

Za chvilku začne lehce ovíněný Sokrates filozofovat. „Nejvyšším úkolem není teoretické poznání, nýbrž praktické umění žít,“ prohlásí. Navzdory tomu, že spotřeba vína stoupá, rozproudí se diskuze na dané téma.

I když už toho většina lidí vypila dost, nikdo není namol. Sám Sokrates kritizuje ty, kteří pijí jako beze smyslu. „Když do sebe budeme lít víno v jednom kuse jako do sudu, budou brzy vratké tělo i rozum…,“ poznamenává na jejich adresu.

„Kdežto když nám ho budou číšníci podávat často, ale v malých pohárcích jako rosičku…, stoupne nám sice také do hlavy, ale nebude to žádné násilí, spíš takové povzbuzování, které nás přivede do povznesené nálady,“ prozrazuje svoje tajemství, jak se nezpít do němoty.