Architektura dokáže vyléčit všechny neduhy lidstva, věří Claude Ledoux.
Svoje sny zhmotní v projektu ideálního města se solivarem, který nadchne i Ludvíka XV. Vybudovat se však nakonec podaří jen polovinu impozantního a současně podivného areálu.
Sůl. Bílé zlato! Za vlády francouzského krále Ludvíka XV. (1710–1774) představuje jeden z hlavních příjmů královské pokladny. Panovník na její produkci bedlivě dohlíží a stále hledá způsoby, jak by ji mohl zefektivnit.
Na počátku 70. let 18. století jmenuje inspektorem solivarů ve východní části země svého oblíbence, architekta Clauda Nicolase Ledouxe (1736–1806).
A právě tento vizionář a pragmatik přijde s návrhem moderní továrny na výrobu soli, s jejíž pomocí chce „léčit společnost“.
Ovál bude lepší
Král ho o nic podobného nežádal. Projekt nového Královského solivaru v Arc-et-Senans (ve východní Francii) vypracuje Ledoux z vlastní iniciativy. Nápady pro něj sesbírá během inspekčních cest po výrobnách soli.
Seznámí se s jejich provozem, postupně odhalí stávající nedostatky a v duchu osvícenských myšlenek připraví projekt „továrního města“ s ideálním a racionálním provozem. Ludvík XV. je nadšený, přesto Ledouxův první návrh odmítne.
Čtvercový tvar areálu se mu příliš nezamlouvá a umístění některých budov považuje za nepraktické. S tím druhým, který má oválný půdorys, je však už plně spokojen a krátce před svou smrtí ho schválí.
Splněno jen napůl
Královský solivar v Arc-et-Senans se začíná budovat v roce 1775 a během čtyř let se podaří dokončit jeho výrobní prostory spolu se správním centrem.
Slaná voda je do zdejšího areálu přiváděna „20 kilometrů dlouhými kanály z hlubinných dolů v údolí Salins-les-Bains, kde se sůl těžila od starověku“, dodává urbanista Jiří Hrůza (1925–2012).
Druhá polovina města, v níž by měly stát například kostel, nemocnice, hřbitov, tržnice nebo veřejné lázně, však zůstane jen na papíře. Na vině je nejspíš nedostatek financí.
Nicméně pro provoz samotného solivaru to není podstatné, sůl se zde bude vyrábět až do roku 1895!
(Zdroj: HISTORY revue)
