V historii proběhlo několik soudních procesů, které se navždy zapsaly do podvědomí lidí a změnily celý koloběh lidských dějin. Jak probíhaly? A proč k nim vůbec došlo?

Ježíš Nazaretský

Kdy žil: cca 2–4 př. n. l.–30–33 n. l.

Kde: Izrael

Důvod soudu: Ježíš byl považován za spasitele a Mesiáše, čehož se tehdejší vláda bála.

Způsob smrti: ukřižování

Ježíš Nazaretský patří mezi nejvýznamnější postavy lidských dějin a ústřední postavou křesťanství. Narodil se v městečku Nazaret někdy kolem roku 2 nebo 4 před naším letopočtem.

Už v té době se očekával příchod Božího syna a samotné jeho narození tomu jen nasvědčovalo. Zpočátku moc přívrženců neměl a znepřátelil si vládce Heroda Antipa. Když se ale chystali Ježíše zneškodnit, stačil odejít.

Radikální kazatel

Ježíš veřejně působil jako pocestný kazatel v oblasti dnešního Izraele a západního břehu Jordánu. Už tehdy hlásal brzký příchod Božího království a vyzýval lidi k obrácení či pokání.

Znepřátelil si židovské obyvatelstvo tím, že často narušoval dobová a náboženská pravidla, jako bylo uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu. Lidem se také nelíbilo, že vztah s Bohem překonává hodnotu rodinných vazeb.

Příchod do Jeruzaléma

Ježíš přišel do Jeruzaléma během významného židovského svátku Pesach. Své posluchače dokázal natolik strhnout, že se kněží obávali revoluce a povstání proti nim. Proto se rozhodli kazateli znemožnit další činnost.

Možná je k takovému rozhodnutí přivedlo uzdravení Lazara, o němž se všude hovořilo jako o zázraku. Zdá se, že Ježíš věděl, co dělá, a možná i proto uspořádal známou Poslední večeři.

Zrada mezi svými

K zatčení došlo 6. dubna roku 30 na úpatí Olivové hory, když ho zradil jeden z jeho učedníků, Jidáš Iškariotský, který se domluvil s velekněžími a údajně za tento čin dostal zaplaceno. Popravu dostal na starost Pilát Pontský, římský prefekt judské provincie.

Ten se zapsal do dějin soudnictví jako nerozhodný arbitr, který se chtěl za každou cenu vyhnout komplikacím, a byl za to církevní i obecnou historií odsouzen. Z právnického hlediska se jednalo o dvě různá soudní přelíčení, židovské a římské.

Velekněží hledali proti Ježíšovi svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nedařilo se jim to.

Zbabělý soudce

Pilát se neprojevil jako spravedlivý soudce a nesnažil se posoudit vinu či nevinu obžalovaného. I když ho manželka prosila, aby Ježíše nechal žít, Pilát se nechal strhnout davem.

Udělal velkou chybu, když podle starého zvyku mohl na židovské svátky věnovat jednomu z židovských delikventů milost. Nabídl tedy lidu, aby rozhodl mezi omilostněním Ježíše a vraha Barabáše. Byl přesvědčen, že si lid zvolí vraha, což se ale nestalo.

Zpečetěný osud

Pilát nejprve nechal Ježíše bičovat, což byl trest používaný pro menší provinění. Domníval se, že už ho lid nebude chtít trestat znovu. Podcenil ale vliv davové psychózy. Dav chtěl vidět smrt.

Ježíš si tak nesl svůj kříž a vyšel na místo zvané Holý vrch neboli Golgota. Spolu s ním ukřižovali ještě další dva nebožáky. Ježíšova smrt se dá označit jako justiční vražda, která ovlivnila celé dějiny světa.

Jan Hus

Kdy žil: 1370–1415

Kde: české země

Důvod soudu: Hus se tvrdě ohrazoval proti tehdejší církvi i trojímu papežství.

Způsob smrti: upálení

Jan Hus patří mezi nejzajímavější postavy českých dějin. Dá se o něm říci, že svým myšlením předběhl své následovníky o téměř celé jedno století. Narodil se kolem roku 1370 v Husinci u Prachatic do chudé poddanské rodiny. Už v 16 letech ale odešel studovat do Prahy na Karlovu univerzitu.

Učitel a kazatel

V roce 1396 získal titul magistra svobodných umění, pak se začal věnovat pedagogické činnosti. V březnu 1402 ho povolali do Betlémské kaple, kde působil i jako její správce. Už v této době se věnoval kritice církve a nabádal k její reformě.

Zpočátku ho podporoval i pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka. Přátelství s arcibiskupem ale postupně chladlo a i ostatní faráři si stěžovali na pohoršlivé výroky, které Hus směřoval na církev. Ještě více se spory vyostřily kvůli papežskému schizmatu. V jedné době totiž vládli najednou tři papežové.

Nepřítel Viklef

Trnem v oku byly pro církev také spisy anglického filozofa a reformátora Jana Viklefa. Hus osobně donesl vlastní opisy jeho spisů arcibiskupovi se žádostí, aby bylo dokázáno, kde se v nich nalézají bludy.

Ten mu na to mu neodpověděl a v roce 1410 nechal Viklefovy knihy spálit. O dva dny později uvrhl Husa do klatby.

Tím si proti sobě poštval nejen Husovy stoupence, ale i samotného krále Václava IV., který si nepřál, aby se šířily zvěsti o tom, že je jeho království nakaženo kacířstvím.

Obhajoba reformátora

Hus pak v roce 1412 vystoupil proti bule o křížové výpravě, vyhlášené Janem XXIII. V ní vyhlásil papež odpustky každému, kdo se zúčastní bojů a finančně přispěje na vedení války. Hus označil prodej odpustků za svatokupectví.

Král Václav IV. však papežovu bulu z politických důvodů podpořil. Husovi bývalí přátelé se rozhodli papežovu bulu hájit a zároveň se zřekli Viklefa. Hus poté napsal dílo De Ecclesia (O církvi), v němž kritizoval celou církev.

Osudný koncil

Když ho povolali na kostnický koncil, domníval se, že mu bude umožněno svobodně diskutovat o jeho nauce a víře a neuvědomil si, že s ním už od začátku byl veden právní proces. U soudu mu byla odepřena pomoc advokáta a žalobce vyjímal pouhé úryvky z jeho díla.

Koncil byl v březnu málem zrušen, když papež Jan XXIII. nechtěl abdikovat. Nakonec byla v Kostnici jmenována nová vyšetřovací komise a Husa odsoudili jako kacíře. I když měl možnost odvolat, neodvolal. Po upálení byly jeho ostatky vhozeny do řeky Rýna. Jeho smrt vedla k husitské revoluci.

Johanka z Arku

Kdy žila: 1412–1431

Kde: Francie

Důvod soudu: Johanka slyšela hlasy svatých a zvítězila díky tomu v bitvě u Orléansu. Tehdejší vládci ji považovali za hrozbu a rozhodli se ji odstranit.

Způsob smrti: upálení

Johanka pocházela z vesnice Domrémy. Narodila se v době, kdy v zemi zuřila stoletá válka a boj s Angličany o francouzskou korunu. Poprvé uslyšela hlasy svatých v zahradách domku svých rodičů, když jí bylo 13 let.

Objevila se před ní zářící postava a prohlásila, že je Johanka poslem Božím. Pak už ji navštěvovaly nebeské bytosti téměř každý den a dávaly jí rady. Jednou k ní přišel svatý Michael, který jí tlumočil vzkaz.

„Vydej se do Orléansu, zbav město obklíčení a odveď dauphina do Remeše, kde bude korunován.“

Sveřepá Johanka

Johanka se proto rozhodla vydat do města Vacucouleurs ke královskému guvernérovi Robertu de Baudricourtovi a přemluvila jej, aby napsal dopis následníkovi francouzského trůnu, Karlu VII. (Dauphin je šlechtický titul, příslušející prvorozeným synům francouzského krále, tj.

následníkům trůnu.). Vydala se za ním v mužském brnění na cestu dlouhou 560 km. Když dostala kladné přijetí, cestovala za Karlem na zámek Chinon na Loiře.

Jak poznat krále

Když přijela, musela čekat další dva dny, než ji král přijal. Na Johanku vymyslel past, aby zjistil, jestli jsou její hlasy skutečné. Přijal ji v místnosti, ve které bylo na 300 šlechticů ve slavnostních oděvech.

Stál mezi nimi i následník trůnu a ona ho měla poznat. Johanka nezaváhala, bezpečně našla dauphina a řekla mu: „Budete v Remeši vysvěcen a pomazán.“ Budoucí král jí i přes pochyby jeho rádců uvěřil.

Dobytí Orléansu

Když se Johanka vydala do Orléansu, vojáci podlehli jejímu charismatu a poslouchali ji na slovo. Ona sama šla svým vojákům příkladem, když se v bitvě snažila postavit žebřík na hradební zeď a zasáhl ji nepřátelský šíp, který jí zranil rameno.

Angličané zvolali, že je čarodějnice mrtvá. Johanka si však šíp vytrhla a vrátila se do boje. Když ji Angličané spatřili znovu, polekali se a ustoupili za opevnění. Byla to událost, která zásadně ovlivnila bitvu.

Cesta do Remeše

Když se po slavném vítězství vrátila, dostala se k dalšímu bodu proroctví. Tím byla korunovace dauphina. Vydala se s ním do Remeše, kde Karla VII. arcibiskup korunoval na krále. Už v té době se ale mnohým včetně krále nelíbilo, jakou moc Johanka má.

I když se jí dalších zjevení nedostávalo, vydala se s vojskem na Paříž. Zde se k ní štěstí odvrátilo zády, respektive samotný král.

Anglické zajetí

Francouzi tak dovolili, aby Johanka padla do anglického zajetí. Angličané nejprve věřili, že za ni král zaplatí výkupné ve výši 10 000 liber.

To se ale nestalo a Angličané pochopili, že když ji nechají naživu a postaví před soud, ukážou tak celému světu, že králi Karlovi VII. pomohla na trůn čarodějnice.

Soud bez šance

Proces vedl bezohledný, ale velmi zkušený a šikovný biskup Pierre Cauchon. Během procesu dokázal vyložit paragrafy procesního práva podle potřeby. Během soudu byl přítomen inkvizitor a dalších 41 poradců a přísedících.

Johanka žádala, aby mezi přísedícími byla polovina Francouzů, věrných králi, a aby mohla být přítomna na mši. Chauchon obojí zamítl. Mnoho právníků se vyjádřilo, že jde o nespravedlivý proces, jelikož byla Johanka souzena příslušníky nepřátelské strany. Dne 30. května 1431 pak devatenáctiletou Johanku na rouenském náměstí upálili.

Giordano Bruno

Kdy žil: 1548–1600

Kde: Itálie

Důvod soudu: Jeho teorie o tom, že Země ani Slunce nejsou středem vesmíru, zpochybňovaly božské stvoření světa.

Způsob smrti: upálení

Giordano Bruno byl italský dominikánský mnich, filozof, spisovatel a kosmolog. Narodil se v roce 1548 ve vesnici Nola nedaleko Neapole v Itálii.

Po studiích vstoupil jako patnáctiletý do dominikánského kláštera a později se stal členem dominikánského řádu, kde přijal nové jméno Giordano. O 7 let později byl vysvěcen na kněze.

Rozšíření Koperníkových myšlenek

Bruno se náruživě věnoval astronomii. Podle něj nebylo Slunce středem vesmíru, ale pouze jednou z mnoha hvězd. Také tvrdil, že je vesmír nekonečný a že existuje nekonečně mnoho Sluncí s planetami, které mohou být obydlené.

Těmito myšlenkami předběhl svou dobu o mnoho staletí a je pochopitelné, že se to církvi nelíbilo. Několik traktátů věnoval i magii.

Z místa na místa

Kvůli tomu, že byl v hledáčku církve, uprchl v roce 1576 z Neapole do Říma a posléze do Ženevy a Paříže.

Své nejšťastnější období prožil v Londýně mezi lety 1583 až 1585. Právě tehdy vydal významné spisy La Cena de le Ceneri a De L´infinito, ve kterých korigoval Koperníkův heliocentrismus. Poté odešel do Německa a půl roku strávil také na dvoře císaře Rudolfa II.

Udán svým žákem

Když se Giordano Bruno vrátil do Benátek, byl zde v roce 1592 udán svým žákem, zavřen a vydán do Říma. Církev nejprve zabavila veškeré jeho spisy a dala je na index zakázaných knih.

Ve vězení strávil osm let, během kterých se církev pokoušela mučením Bruna převychovat. Své názory ale nikdy neodvolal. Církvi vadila hlavně představa více světů, což bylo v příkrém rozporu s Písmem svatým.

Během soudu označili kněží Brunovy názory za lživé kacířství a odsoudili ho k trestu smrti upálením. Nato Giordano Bruno prohlásil: „Vynášíte nade mnou rozsudek s větším strachem, nežli s jakým jsem ho já vyslechl.“

Zaživa upálen

Hlavní roli soudce sehrál jezuita Robert Bellarmino, zapřisáhlý odpůrce heliocentrického modelu světa. Tentýž kardinál odsoudil i Galilea Galileiho. Konečný rozsudek byl vykonán v roce 1600 v Římě na náměstí Campo dei Fiori.

Bruna vysvlékli donaha a kůži na prstech mu seřízli břitvou, jelikož na nich kdysi přijal vysvěcení. Ústa mu zacpali železným roubíkem a dali mu kovové hřeby, fixující jazyk k patru.

Poté byl přivázán ke kůlu a zaživa upálen. Ještě na hranici se odvracel do kříže. Jeho popel byl pak vhozen do Tibery.

Salemský proces

Kdy proběhl: 1692

Kde: Spojené státy americké

Důvod soudu: Údajné čarodějnice poslaly na město zimu, nemoci a uřknuly dvě příbuzné reverenda.

Způsob smrti: oběšení

Salemský proces byl jeden z mála případů inkvizičního stíhání čarodějnic v Americe – oproti dobovému rozšíření v mnoha zemích Evropy, zvláště v Německu, Švýcarsku a Holandsku.

Salem se tehdy vyznačoval neuvěřitelně puritánskou, izolovanou komunitou ve státě Massachusetts. Je třeba podotknout, že celému procesu předcházela dlouhá chladná zima, epidemie pravých neštovic a ergotismu, což je nemoc, kterou způsobují námelové alkaloidy.

Případ dvou děvčat

Na počátku celé kauzy figurovaly dvě dívky. Devítiletá Elizabeth Parris a jedenáctiletá Abigail Williams, dcera a neteř reverenda Samuela Parrise. Dívky zničehonic začaly dostávat nevysvětlitelné záchvaty. Ječely a vydávaly neartikulované skřeky.

Ve chvílích, kdy nabyly vědomí, si stěžovaly, že je po celém těle píchají a bodají dlouhé jehly. Přivolaný doktor usoudil, že dívky trpí kvůli vlivu čarodějnických kleteb. Pod nátlakem doktora a rodičů děvčata označila osoby zodpovědné za svá utrpení.

Rozpoutání pekla

Jako první byly obžalované tři ženy. Sarah Goodeová, Sarah Osbornová a indiánská služka Tituba. Tituba se okamžitě přiznala a označila další obyvatele města z čarodějnictví. Většinou se jednalo o ženy středního věku bez ohledu na bohatství.

Nikdo si nemohl být jistý. Vždyť byl obviněný i čtyřletý chlapec! Během následujících měsíců se na seznam obviněných dostalo asi 150 jmen z města i blízkého okolí.

Šíření strachu

V čele speciálního soudu stanul William Stroughton. Nejdříve byla jako čarodějnice označena Bridget Bishopová, kterou označilo nejvíce lidí z města.

Byla známá svou pochybnou pověstí, jelikož často navštěvovala taverny, nápadně se oblékala a byla třikrát vdaná. Popravena byla 10. června a s ní dalších 13 žen a pět mužů. Zajímavý je případ Gilese Coreyho, který se odmítl přiznat a byl popraven rozdrcením.

Konec fanatismu

Po těchto popravách se mezi obyvateli Salemu začal šířit strach a nesouhlas se zabitím stíhaných osob – důvodem byl naprostý nedostatek skutečných důkazů. Vyvrcholením celého případu bylo oficiální přiznání všech porotců, že došlo k omylu.

Stalo se tak v roce 1696. Soudci argumentovali tím, že je navedl samotný ďábel, aby nevinné osoby zavraždili.

Čarodějnický soud nahradil Nejvyšší soud, který odmítl všechna senzační odhalení a svědectví z předešlých soudních sezení a propustil všechny uvězněné na svobodu.

Celkem zemřelo 20 lidí, než byl v této neuvěřitelně puritánské a izolované komunitě v Massachusetts obnoven pořádek a došlo k zastavení fanatického výkladu práva.

Norimberský proces

Kdy proběhl: 20. listopad 1945–1. říjen 1946

Kde: Německo

Důvod: soudní proces vedený Spojenými státy, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií proti hlavním představitelům nacistického Německa.

Způsob smrti: oběšení

Proces započal ihned po skončeni války, když se na základě Londýnských dohod spojily ústřední mocnosti USA, SSSR, Velká Británie a Francie, aby stíhaly válečné zločince.

Před soudem stanulo 24 nejdůležitějších představitelů nacistického Německa, i když někteří hlavní strůjci spáchali sebevraždu ještě před začátkem procesu.

Pakt velmocí

Dokumenty z roku 2006 ukazují, že se britská vláda už od prosince 1942 zabývala myšlenkou, jak potrestat zajaté vedoucí nacistické funkcionáře. Britský premiér Winston Churchill dokonce prosazoval, aby byly tyto osoby bez soudu zastřeleny.

Kvůli nátlaku USA ale od tohoto postupu Británie ustoupila. Stalin také navrhoval popravu 50 až 100 tisíc německých štábních důstojníků zcela bez soudu. Nakonec se ale mocnosti domluvily na mezinárodním soudu.

Zločinci i organizace

Obvinění byla tato: Účast na spiknutí nebo společném plánu ke spáchání zločinů proti míru, rozpoutání a vedení útočných válek, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Zločiny, ze kterých byli nacisté obžalování, byly příliš těžké na to, aby se něco opomenulo, a tak se muselo postupovat velmi přesně a uváženě. Do procesu se zapojilo mnoho lidí i organizací po celé Evropě. Obžaloba předložila 2930 dokumentů. Soudní spis měl celkem 17 000 stran.

Nový druh procesu

Každá ze všech čtyř velmocí poskytla jednoho soudce, jednoho zastupujícího zástupce a prokurátory. Celý proces významně ovlivnil mezinárodní trestní právo tím, že přispěl k jeho kodifikaci.

Vliv tribunálu dal podnět k myšlence vytvoření samostatného stálého mezinárodního soudu. K uskutečnění této myšlenky došlo až o 50 let později.

Poprvé se také shromáždilo velké množství filmových dokumentů, které posloužily k obvinění v soudním procesu a odhalení faktů.

Nehnuli ani brvou

Profesionální filmař John Ford nashromáždil různé dokumenty z bojů i z koncentračních táborů. To vše nechal u soudu promítnout, aby byl pomocí toho zkoumán sebemenší projev emocí obžalovaných. Jejich tváře však nic neprozradily.

Nebyla na nich vidět žádná lítost nad vlastní nelidskostí. Například Joachim von Ribbentrop se vymlouval, že Hitlerovu charismatu by podlehl každý, Rudolf Hess zase prohlašoval, že si nic z toho nepamatuje a není si vědom,

že by spáchal nějaký zločin proti lidskosti.

Raději se zabil

Rozsudky smrti byly vykonány 16. října 1946. Hermannu Göringovi se však ještě před vykonání rozsudku podařilo ve své cele spáchat sebevraždu pomocí ampulky s jedem.

Stejně jako Hitler si radši dobrovolně vzal život, než aby se vystavil ponižujícímu rozsudku smrti, který by pro něj představoval potupnou prohru.

Milada Horáková

Kdy žila: 1901–1950

Kde: Československo

Důvod soudu: Horáková byla vybrána jako odstrašující případ pro opozici, trest byl demonstrací komunistické moci.

Způsob smrti: oběšení

Milada Horákova byla česká právnička, politička a také feministka, která se už během studií zasazovala za práva žen v Ženské národní radě.

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde promovala v roce 1926. Horáková už tehdy usilovala o uplatnění žen v pracovním procesu, věnovala se ale i otázce skloubení práce s rodinným životem.

První soud zvládla

Už během nacistické okupace byla aktivní v antifašistickém odboji, kvůli čemuž byla tvrdě vyslýchána gestapem a mezi lety 1940 a 1945 vězněna. Soud jí dokonce navrhoval trest smrti, ona se ale dokázala v němčině sama uhájit.

Po válce se stala poslankyní Národního shromáždění a velmi často kritizovala nedemokratické volby komunistů v únoru 1948. Brzy také rozpoznala poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. Kvůli tomu ji začala monitorovat StB.

Nejen ona

Po únoru byla Horáková vyloučena téměř ze všech svých veřejných funkcí. Měla možnost Československo opustit, ale nechtěla. V září 1949 byla zatčena a na konci května 1950 stanula před soudem společně s dalšími 12 osobami z řad opozice proti vládnoucí KSČ.

Obžaloba hovořila o nenávisti k lidově demokratickému režimu, přípravě puče a teroristických akcí.

Lidový soud

Celý proces měl svůj přesně stanovený scénář, podle kterého se měli obžalovaní chovat, v některých momentech ale jednali proti duchu tohoto scénáře. Během devíti dní došlo soudu přes 6000 žádostí, které požadovaly pro zločince trest smrti.

Nic nezmohly ani protesty světových osobností, jakými byli Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová.

Nemohla uniknout

Milada Horáková se statečně hájila, odmítla i žádost o milost. Rozsudek zněl jasně: trest smrti oběšením. K jeho vykonání došlo 27. června 1950 v 5:35 ráno. Jejím katem byl popravčí Vladimír Trunda.

V té době se na Pankráci používala primitivní forma oběšení škrcením bez klasické oprátky. Odsouzeným se nasadilo škrtidlo a pomocník kata tahal lanem za jejich spoutané nohy. Horáková se udusila až po téměř 15 minutách.

Její ostatky byly zpopelněny a ukryty, nikdy se je už nepodařilo najít. Nejvyšší soud 3. července 1968 nezákonný rozsudek zrušil, plná rehabilitace však mohla proběhnout až v roce 1990.