Slova jsou jako listí. Padají, kmitají a špiní se. Jako by bylo něco svůdného na obscénních výrazech. Jejich moc je veliká – mohou suplovat léky proti bolesti stejně jako zenovou meditaci.

Jednou z největších výhod, kterou sprostá mluva přináší, je zefektivnění komunikace. Umožňuje nám vygradovat informaci emocemi, důrazem, vlastním postojem. Anonymní prostředí internetu takové otevřenosti pochopitelně napomáhá.

Na sociální síti Twitter se dle průzkumu sprosťárny vyskytovaly ve více než 1 procentu veškerého projevu, což je asi o 64 procent víc než v běžné mluvě. Co konkrétně dělá nadávání tak lákavým?

Vzpomínky z dětství

V běžné sociální komunikaci je náš slovník i tematický okruh omezený. Hovořit zcela bez obalu není dost dobře možné, ať už s ohledem na vlastní status či další účastníky konverzace. Což však neznamená, že nechceme.

Podle výzkumu profesorů psychologie J. J. Thomase a Phila Reeda vydaném Mezinárodní asociací pro analýzu chování vládnou sprosté výrazy úměrně trestům, kterými se nás od jejich používání snažili rodiče fyzicky odrazovat (děti začínají s užíváním nadávek kolem šesti let věku).

Během pokusu měřili vybraným lidem zvýšení elektrické propustnosti kůže, zatímco účastníci nahlas předčítali sprosťárny. U slov, za jejichž použití bývali v minulosti trestaní, se propustnost znatelně zvýšila, což je jev běžně spojovaný s pocity slasti. Chovat se hříšně v nás, zdá se, probouzí opravdové zadostiučinění.

Může za to kultura

Kromě vzrušení a vyjádření vzteku slouží neslušné výrazy v mnoha společnostech také jako tmelící faktor. Nějak spolu komunikuje tým dělníků na stavbě, nějak bankovní úředníci a nějak novináři.

Vulgarita se stává prostředkem vzájemnosti a otevřenosti, kterou k jiným skupinám nechováme. Je jakýmsi vnitřním univerzálním kódem, který se ovšem neomezuje pouze na pracovní kolektiv.

I jednotlivé světové kultury je možné dělit podle způsobů, kterými si členové uleví v mezních situacích.

Japonština se často – a mylně – považována za jazyk, v němž se nadávat nedá, připisuje největší důležitost urážkám souvisejícím se ztrátou tváře či důstojnosti před ostatními.

Snad právě proto je v ní za jednu z horších považována jednoduchá nadávka baka, značící v závislosti na kontextu nejblíže „pako“.

Ve společnostech nepoznamenaných renesancí a protestantstvím mají také mnohem větší váhu nadávky odkazující se k rouhání jako „kruci“, „zatraceně“ nebo třeba „sakra“.

Ušetřena není ani řeč znaková, kde se vulgarita znázorní většinou zkrácením nebo ubráním posuňku.

„Spousta pejorativních výrazů ve znakové řeči jako nuda, ošklivý nebo snobský souvisí se začleněním nosu,“ vysvětluje profesorka lingvistiky Donna Jo Napoli z Univerzity ve Swarthmore. „Takže udělání některého znaku před nosem mu můžete přidat urážlivý význam.“

Za příjemnější život

Zdaleka největším přínosem, který sprostá slova přinášejí, však není okamžitá psychická úleva, ale úleva fyzická. Nejedná se o placebo efekt, účinky jsou zcela reálné.

Psycholog Richard Stephens, autor knihy Černá ovce, s kolegy provedl v roce 2011 výzkum, při němž studenti noří ruku do kbelíku ledové vody. Ti, kdo během experimentu opakují nadávky, vydrží podstatně déle než ti opakující neutrální výrazy.

„U účastníků došlo ke zvýšení tepové frekvence coby emocionální odezva na vulgarity,“ komentoval pokus Stephens.

„Je to stejné jako v případě stresu připravujícího nás k útěku či boji, a funguje jako analgetikum.“ Život s nadávkami je podle všeho o mnoho příjemnější.