První příslušníci britských a amerických leteckých i námořních sil se v noci z 9. na 10. července 1943 vyloďují na Sicílii.
Dobytí zdánlivě nevýznamného ostrova, známé jako Operace Husky, se stane klíčovým momentem v dalším postupu Spojenců na Řím a Berlín.
Při plánování útoku Spojenců na jihu Evropy prosazuje svou představu Winston Churchill (1874–1965). Britský premiér si totiž uvědomuje, že Itálie je klíčem k postupu na Balkán a posléze do Německa.
Západní Spojenci o svém plánu předem informují sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina (1878–1953), kterému se ale vylodění na Sicílii vůbec nezamlouvá, protože si představoval otevření druhé fronty v západní Evropě.
„Toto rozhodnutí ponechává sovětskou armádu, která bojuje svými vlastními silami nejen za svou zemi, ale i za své spojence, téměř osamocenou proti dosud velmi silnému a nebezpečnému nepříteli,“ ohrazuje se diktátor z Východu.
Odpor u Etny
Navzdory tomu se 9. července vrhají do útoku dvě spojenecké skupiny.
Americký generál George Patton (1885–1945) se svou 7. armádou se vyloďuje na jižním pobřeží Sicílie, 8. britská armáda pod velením Bernarda Montgomeryho (1887–1976) obsazuje pobřeží východní.
To se ukáže být klíčovým předpokladem úspěchu, protože Němci právě na těchto místech útok vůbec nepředpokládají. I přesto, že německý odpor postupem času sílí, stačí pouhé dva týdny bojů a téměř celá Sicílie je vyčištěna od nepřátel.
Když se podaří překonat i poslední ohnisko odporu u sopky Etny, německé jednotky se v srpnu z ostrova urychleně stahují. Spojenci tak získávají důležité zázemí pro další postup na italskou pevninu. O poměru sil vypovídají i ztráty.
Na německo-italské straně padlo 31 000 mužů, zatímco Spojenci přišli „jen“ o 5532 vojáků.
(Zdroj: HISTORY revue)
