V době vlády šílených režimů se do popředí mohou dostat skuteční blázni. Režim, který nastolil sovětský diktátor Stalin, byl vystřižený jak z absurdního hororu.

A tak, zatímco mnozí badatelé končili ve věznicích či na popravištích, jejich místa zaujímali nevzdělanci se „správným“ myšlením.

V žádném jiném režimu by se nemohl stát akademikem člověk, jakým byl Trofim Lysenko. Ten proslul zejména brutálně mocensky prosazovanou biologickou teorií i praxí, známou jako lysenkismus.

„Soudruzi, vždyť se záškodnickými kulaky se nesetkáváme jen v našem kolchozním životě. Vy je z kolchozů dobře znáte. Ale neméně nebezpeční, neméně zatvrzelí jsou ve vědě.

Na základě jediné vědecké metodologie, jedině vědeckého vedení, kterému nás každodenně učí soudruh Stalin, se s nimi kolchozy dokázaly vyrovnat,“ pravil Lysenko na jedné schůzi v Kremlu. Netřeba dodávat, že si Stalina okamžitě získal.

Součástí Lysenkových teorií byl boj proti genetice, která byla v SSSR označována za „buržoazní pavědu“ a jejíž rozvoj se tak v SSSR i v zemích pod sovětským vlivem včetně Československa na léta zastavil.

Lysenko sliboval ohromné zemědělsko výnosy, avšak své sliby vzhledem ke své nevzdělanosti nikdy nemohl splnit.

Lysenko například tvrdil, že získané vlastnosti by mohly dědit další generace – třeba rodiče, kteří se dají na vzpírání, by si mohli být jisti dětmi s velkými bicepsy. Až do roku 1965 byl šéfem sovětského institutu pro zemědělskou genetiku.

Podobnou vědeckou „zrůdou“ byla sovětská bioložka Olga Lepešinská. Na první pohled působila jako hodná stařenka z pohádky, ale v biologii dokázala udělat pořádnou paseku.

Olga Lepešinská tvrdila, že svými pokusy dokázala naprostou neudržitelnost základů buněčné teorie a že nositelem základních životních procesů není v žádném případě buňka, nýbrž nevykrystalizovaná „živá hmota“.

Stalin její pavědecké teorie podporoval a odpůrci Lepešinské obvykle končívali v pracovních táborech.