I když je na první pohled nedostavěný, kostel Panny Marie Sněžné na pražském Novém Městě uchvacuje nevídanou výškou svého presbytáře. Chrám navíc měly zdobit působivé gotické věže. Taková stavba je ale projekt na generace…
Český král a římský císař Karel IV. (1316–1378) si potrpí na vyprávění o světcích a jejich skutcích. Náramně ho osloví i legenda o tom, jak v roce 352 napadl v Římě sníh – uprostřed léta. Tehdejší papež Liberius (†366) událost považoval za zázrak a na místě se sněhovou pokrývkou nechal postavit baziliku Panny Marie Sněžné.
„Uctím tento zázrak i v Čechách!“ rozhodne se Otec vlasti v roce 1347. A nemá jít o ledajaký kostelíček, nýbrž o vůbec největší svatostánek v našich zemích, kde budou probíhat i korunovace.
Jako nový Řím?
„Císař měl v úmyslu učinit z Prahy nové hlavní město našeho, tedy křesťanského světa,“ uvádí současný historik David Černý. „Koncipoval ho jako zhmotnění nebeského Jeruzaléma, či dokonce nového Říma,“ pokračuje.
Kostel Panny Marie Sněžné má v tomto novém pojetí české metropole hrát hlavní roli. Úkolem samotné stavby panovník pověří řád karmelitánů. Aby měli výstavbu z čeho financovat, přidělí jim rozsáhlé pozemky, které budou pronajímat.
Karmelitánům jde ovšem střádání peněz pomalu a protahuje se i stavba kostela. Za Karlova života je tak dostavěn pouze hlavní presbytář (kněžiště) o výšce 34 metrů. K trojlodní bazilice o délce 100 metrů má kostel ovšem stále daleko.
Centrum revoluce
S příchodem husitských válek se jeho výstavba zcela zastaví. Řeholníci jsou vyhnáni a do útrob chrámu se nastěhují kališníci. Svá plamenná kázání zde přednáší i Jan Želivský (1380–1422), a je to právě tento kostel, odkud v roce 1419 pošle zfanatizovanou chudinu vyházet pražské konšely z oken novoměstské radnice.
Kostel od té doby chátrá a v 16. století se dokonce původní gotická klenba zřítí. Obnovy se chrám dočká až díky františkánům, kteří ho v roce 1625 dostaví do staré podoby. Původní vize Karla IV. však zůstává nenaplněna.
Facebook
Twitter
RSS