Stavovský vůdce Thurn se topil po uši v dluzích

Jeho život jako by kopíroval hřbet velblouda – jednou je nahoře, podruhé dole. Jindřich Matyáš Thurn procestuje svět, rozdá i schytá rány na bitevních polích, naštve císaře a rozpoutá válku.

Jindřich Matyáš Thurn (†1640) se narodil 24. února 1567 v tyrolském Innsbrucku jako syn české šlechtičny a hraběte z Thurnu a Valsassiny. Do Čech, konkrétně na panství v Lipnici nad Sázavou, se rodina přestěhovala rok po Jindřichově narození.

Otec František Thurn (1508–1586) má dost peněz na to, aby mohl svým dětem dopřát nejlepší vzdělání, sám ale razí spíše „školu života“. Syna proto namísto na univerzitu posílá jako doprovod císařského posla do turecké Konstantinopole.

Obětí zloděje

Thurn má štěstí. V době napjatých vztahů mezi Habsburky a osmanskými sultány nebohý návštěvník při příjezdu do Cařihradu často neví, zda se domů nevrátí o hlavu kratší. Thurna ale cestování natolik nadchne, že si cestu ještě prodlouží. Lodí se přepraví do egyptské Alexandrie.

Už během plavby ho ale neznámý zloděj oloupí o všechny peníze i doklady. Z patálie mu pomůže ochotný benátský diplomat. Dále se Thurn vydá k pyramidám v Gíze a poté lodí do Sýrie a Palestiny. Domů se plný zážitků vrátí až na Vánoce 1586.

Jediná cesta

Šťastný návrat ho ale nečeká. „Tvůj otec je po smrti,“ dozví se po příjezdu. Ještě mu není ani 20 let, a už je sirotkem.

Otec navíc svou pozůstalost rozdělil tak nešťastně, že jeho první syn Jiří zdědí nezadlužené statky v Gorici a Krajině (v dnešním Slovinsku), zatímco na mladšího Jindřicha Matyáše zbyly jen dluhy.

Nezbývá mu proto než se dát k armádě.

Rudolfa II. přiměje vydat Majestát, zajišťující svobodu vyznání.

Problémy s císaři

Thurn se zapojí do tzv. třetí turecké války (1593–1606). Pak se na něj konečně usměje štěstí. Po příbuzných podědí panství v Gorici a Krajině. Thurn vstoupí do české stavovské obce a začne se politicky angažovat.

Respekt ostatních si získá zejména tím, když císaře Rudolfa II. (1552–1612) přitlačí ke zdi a přiměje jej vydat Majestát, zajišťující svobodu vyznání. S dalšími Habsburky se rovněž dostává do křížku.

Odmítá přijmout Ferdinanda II. (1578–1637) za nového českého krále. Stojí za defenestrací místodržících z oken Pražského hradu v květnu 1618. Po porážce českých stavů na Bílé hoře emigruje do ciziny.

Hlavní roli hraje i během pražské defenestrace.

(Zdroj: HISTORY revue)