Rok 1941. Alpské vrchy se svým psem zdolává švýcarský amatérský horolezec Georges de Mestral (1907–1990). Brodí se různým terénem, na jednu z procházek si přinese domů památku. Bodláčí, které se mu přichytne na kabát a psovi na srst.
Zatímco většina lidí by byla vzteky bez sebe, že musí tu otravnou rostlinu trhat, Georges si ji vezme a zkoumá. Pozoruje zobáčky malých nitek bodláku, které tak důmyslně drží na chlupaté látce. Přemýšlí, jak by se dalo toto kouzlo přírody využít.
Osm let pokusů a omylů
Georges se nevzdává, ačkoli se mu někteří smějí, že chce vytvořit něco z otravného bodláku. Švýcarský inženýr slibuje, že až vyvine důkladný systém, tak ten bude lepší než lepidlo. Trvá mu to osm let. Zpočátku se snaží vyvinout látkové háčky, začíná s bavlněnými. Ty jsou však příliš měkké, proto se poohlíží po něčem tvrdším. Tepelně zpracovaný nylon, to je ono! Tvarovatelný a pevný, podobný háčkům na bodláku. Trefí se, ovšem na konci 40. letech ještě není textilní průmysl tak vyvinutý a je docela složité najít systém, který na malou plochu vetkne velké množství těchto háčků. „Potřebuju 300 háčků dostat na sedm centimetrů čtverečních,“ požaduje ve tkalcovně, kde se mistrům protáčí panenky. Nakonec po mnoha letech pokusů dospěje k dokonalému výsledku. V roce 1955 mu je uznán patent, 13. května roku 1958 získá ochrannou známku Velcro. I přes to ale jeho „sucháč“ budí nedůvěru.
Módní kritici si odplivnou
Dva kousky látky. Na jednom háčky, na druhém plsť. Vědci technologii ještě uznávají, ale na newyorské módní přehlídce fajnšmekři jen kroutí hlavou. „Levné a nevkusné,“ nejásají nadšením. Do této branže Georges nevkročí šťastně, raději obrátí pozornost na oblast, kde se spíš využije praktičnost suchého zipu. V kosmu. Díky suchému zipu totiž skvěle drží nástroje ve stavu beztíže, zip se uplatní i v případě soukání se do skafandrů. Poté si suchý zip oblíbí letci, lyžaři, potápěči či námořníci. Jak by také ne, když kus o rozměru 5×5 cm dokáže udržet až 80kilogramovou zátěž!
Tři i dva proužky
Na módní branži ale pan inženýr úplně nezanevře. Tentokrát pozornost zaměří na sportovní boty. V roce 1968 zdobí jednoduché zapínání s pomocí suchého zipu tenisky firmy Puma, zbystří i Adidas a Reebok, které chtějí suchou vychytávku rovněž. Tady se Georges chytne stejně jako kdysi bodlák jeho kabátu. V obuvnickém průmyslu způsobí revoluci. „Už žádné složité šněrování!“ hlásají tehdejší reklamy a zejména dětské botičky hojně zdobí důmyslný zip. Mestral se směje těm, kteří o jeho vizi pochybovali, jen za jeho života se ročně prodá asi 55 milionů metrů suchého zipu.
Narazí u armády
Suchý zip funguje v kosmu, průmyslu, zdá se být skvělým i pro armádu. Toho před lety využijí i Američané. Zpočátku to vypadá jako dobrý nápad, pak se ale ukáže, že v prašném prostředí pouští v Afghánistánu a podobných destinacích se háčky zipu snadno zanesou prachem a on se tak stane nefunkčním. Navíc nejde zrovna o tichý prostředek, když si voják chce sáhnout do kapsy, uslyší to ostatní na metry daleko, což je v prostředí plného nepřátel docela riziko.
Facebook
Twitter
RSS